Přeskočit na hlavní obsah

Rožmitál pod Třemšínem

 Od chvíle, kdy se člobrdice poprvé zastavila na zmrzlinu v Rožmíku mi slibuje, že pojedeme na výlet do města.  Tak moc jí Rožmitál pod Třemšínem zaujal, že jej musím jet navštívit.

 Že nadešel den výletu do Rožmitálu, jsem poznal hned ráno. Člobrdice systematicky balila pro ní nezbytné věci. Mne oblékla do super barevného obojku, který jí ladí s vodítkem, vyfasoval jsem oblek, bez kterého moc často nevýletuji a mohlo se vyrazit.

 Zaparkovat se člobrdici povedlo hned napoprvé na místě, které město ani z dálky nepřipomínalo. Možná malou vísku, ale město určitě ne. Stál jsem na parkovišti u pole a koukal na nádherný kostelík. V kebuli jsem měl jedinou myšlenku. Člobrdice určitě zabloudila. Nevíte, jak moc jsem se mýlil.

 Ani jsem nemrkl a stál jsem u kostelíka, který jsem pozoroval už od parkoviště. Mile mne překvapilo, že měl otevřené dveře a zval k vejití. To jsem v Čechách nezažil. Jako správný zvědavka jsem se musel podívat dovnitř. To se ví, že projít po kostele jsem se nemohl. Ale podívat se jak vypadá, to jsem se odvážil. Zastavil jsem se u mřížových dveří a koukal dovnitř.

 Jakmile jsem měl kostelík zevnitř prohlédnutý, vydal jsem se prozkoumat jej i z venku. První, co jsem minul, byl hřbitov. Na ten už člobrdice vyrazila sama. Já jsem počkal u cedule. Úkol jí svěřený splnila na jedničku. Objevila hrob J. J. Ryby, místního učitele a skladatele Mše Vánoční, který stojí naproti vchodu do kostela.

 Nyní jsem se konečně mohl vydat vstříc městu. Prošel jsem kolem fary, kde jsem se seznámil s hodně milými člobrdy, prohlédl si sochy a pomník stojící u kostela, zabočil vpravo a už jsem si to štrádoval vstříc velkému městskému dobrodružství.

 Netrvalo dlouho a opět jsem si připadal, jako bych v žádném městě nebyl. Minul jsem několik domů, prošel kolem Cvokařského muzea a ocitl se na krásné cestě v aleji Johanky z Rožmitálu. Po levé tlapce jsem měl nádherný rybník, který jsem nemohl jen tak minout. Sotva se člobrdice otočila, už jsem si v něm plaval. Město neměsto, přeci nevynechám koupačku. Jak rychle jsem do rybníka hupsnul, tak rychle jsem vyhupsnul. Důkladně si vyklepal kožich a běžel jsem se proběhnout po poli z druhé strany aleje.

 Když jsem potkával člobrdy, musel jsem jít na vodítku. To mi ani moc nevadilo. Už jsem byl vykoupaný, proběhnutý a mohl se soustředit na místo, kde jsem. Netrvalo dlouho a stál jsem u zámku. Tady mne místní člobrdové informovali, že je zámek otevřený, takže do něj mohu nakouknout. Měl jsem štěstí, protože obvykle je zámek zavřený.

 Před zámkem jsem mezi stromy objevil malou kapličku. Je krásně schovaná, že by jí jeden přešel. U kapličky jsem poznal, že opravdu jsem ve městě. Přímo přede mnou byla malá ulička, kterou jsem prošel a už jsem byl na náměstí. Na náměstí tak malém, že jsem byl překvapen, co všechno se na něj vejde. Kromě parkoviště a fontánky s chladnou vodou jsem objevil i městský úřad, restauraci se super zahrádkou a další kostelík.

 Celé náměstí jsem musel důkladně prozkoumat. Vydal jsem se podél kostelíka dále a úřad nechal za chvostem. Objevil jsem zmrzlinový koutek, o kterém mi člobrdice vyprávěla. K mému překvapení bylo zavřeno. Přišel jsem moc brzy. Naštěstí ne tak brzy, aby člobrdice o zmrzlinu přišla. Otevírají přesně ve dvanáct a my tu byli za pět minut dvanáct. Obvykle je to prý pozdě. Tady to ovšem neplatí.

 Po nekonečné době, kdy se člobrdice snažila zbaštit kopec zmrzliny, jsem se vydal zkoumat město dál. Kostelík a náměstí jsem nechal za ocáskem a než jsem stačil mrknout, už jsem stál na kamenném mostku se dvěma sochami a krásným pohledem na místní potok. Za zády Podbrdské muzeum, které jako psík nenavštívím, ale co vám budu štěkat, i mne by zajímalo, jak se kdysi na Podbrdsku žilo. Jak se tu žije nyní, vím, je to bájo, ale bylo to tak i před lety? To za mne bude muset zjistit člobrdice.

 Ani jsem nemrkl a už jsem stál u komína. Cestou minul několik soch a pomníků, o kterých vám štěknu v dalším vyprávění. Nad kebulí mi poletovali čápi a z hnízda si mne prohlíželo jedno zvědavé mládě. Taková výška a někdo tam bydlí. Nevím jak vy, ale já bych se bál.

 Na čápech jsem mohl očadla nechat. Jak jsem pozoroval jejich přelety nad kebulí, famfrňák zaznamenal další koupání v blízkosti. Teda, opravdu jsem ve městě? Zavrtěl jsem čápům chvostem na rozloučenou a už jsem táhl člobrdici dál.

 Netrvalo dlouho a už jsem šel po hrázi rybníka. Dalšího čistého rybníka, který svádí ke koupání. A světe div se, nebyl jsem jediný psík v okolí. V rybníce si plavali další kámoši.

 Když jsem měl po koupání volnou chvilku, rozhlédl jsem se kolem. Na druhé straně rybníka je koupání pro člobrdy. Nevím, jestli se koupou i v rybníce, co jsem se koupal já, ale schůdky do něj také vedou. Tohle místečko je pro rodinný výlet jako dělaný. Budu sem muset vyrazit i s člobrdou a ségruší. Nejen, že je tu super koupačka, ale i na parkování a další sporty se tu myslelo. Když mne člobrdové nechají se ségruší vykoupat, dovolím jim třeba zajít na tenis. A jako malý úplatek se pozvu na fajnovou klobásku. Takhle se to dělá, hned mám naplánovaný další výlet.

 Dnešní výlet jako jeden z mála musím dokomentovat. Z městečka se mi domů vůbec nechtělo. Nyní, když můj příběh člobrdice píše, vám štěkám o městu jako celku. O místech, která jsou tak zajímavá, že s nimi musím začít. Jenže Rožmitál má spoustu dalších zastavení.

 Navštívit Rožmitál není výlet na hodinu. Když sem vyrazíte na den, nebudete vědět, kam dřív skočit. Když na týden, konečně poznáte i přírodu, kterou já tak miluji a o které vám den co den štěkám. Většina našich zastavení v Brdech je z blízkého okolí. Můžete je navštívit nejen pěšky a na kole. K našim místečkům se dá přiblížit i autobusem. A odkud by to šlo lépe, než z autobusového nádraží v Rožmitále?

 Město Rožmitál je opravdu úplně jiné, než ostatní města co znám. Ani na malých vískách jsem nezažil to co tady. Kohokoli jsem potkal, usmál se a s člobrdicí se pozdravil. Nikdo nikam nespěchal. Lidé na kolech nejezdili po chodníku a jeli ohleduplně k ostatním. Za sebe musím do světa štěknout, že je to Top městečko v báječné přírodě s možnostmi, která jsou běžnému návštěvníkovi skrytá.