Přeskočit na hlavní obsah

Skalka pod Šterbinou


 Po dlouhé době jsem se vydal do Brd. Ani nevíte, jak moc mi chyběly. Kopečky, cesty a cestičky a hustý les kam se podívám. Nemohu štěknout, že by se mi v jižních Čechách nelíbilo, ale Brdy jsou Brdy.

 Sotva jsem vyskočil z auta, byl jsem k nezastavení. Doběhl jsem na začátek lesa a věděl, že to bude prima výlet. Člobrdice mi pro dnešek mé poslouchání neposlouchání určitě promine. Chci, aby měla radost. A jak to člobrdice říká, když je šťastný a spokojený pes, je šťastná a spokojená i ona. Udělám proto tedy vše, co bude v mých silách. A možná i něco více.

 S lehkostí jsem probíhal mezi stromy a chvostem si radostně vrtěl. Kdokoli, kdo mne jen koutkem očadla zahlédl, musel vidět mou radost. Bříško mi hladilo vysoké borůvčí, ve kterém se občas objevila i modrá borůvka. Nad kebulí mi zpívali ptáčci a já si dnešní den opravdu užíval.

 Nevím, zda příjemně foukal větřík, nebo jsem běhal tak rychle, že se mi to jen zdálo. Co vím určitě je, že mé tlapky nechtěly zastavit. Kdykoli narazily na překážku, rychle jí oběhly. A já si mohl lítat s větrem o závod. Ušadla za mnou vlála a chvost se stále vrtěl.

 Nevím, jak dlouho jsem si jen tak běhal borůvčím. Bylo to tak bájo, že jsem přestal sledovat čas. Běhal jsem od stromu k člobrdici a od člobrdice na místa, která očadla zaujala.

 Netrvalo dlouho, a stál jsem na kopečku. Stále ve vysokém borůvčí pod vysokými stromy. Přeci jen se na místě něco změnilo. Přímo přede mnou vyrostla skála. Tedy skála, spíše bych štěkl skalka. Nebyla majestátně vysoká. Byla vysoká tak akorát. Co mne na ní nejvíce zaujalo, byl její tvar.

 Z jedné strany se pomalu zvedala nad borůvčí. Vytvořila takový malý mostek. Z něj mi stačilo několikrát vyskočit po schůdcích nahoru a byl jsem na jejím vrcholu. Až tak snadné bylo, dostat se na vrchol skalky. Na chvilku jsem se na něm usadil a koukal do okolí. Viděl jsem vysoké stromy, majestátně se tyčící nad borůvčím.

 Nevím, co jsem od výstupu na skálu čekal. Vždyť skalka je celá v lese, nižší než stromy. Že z ní nic neuvidím, to mne mělo trknout, než jsem hopsal nahoru.

 Sotva jsem zjistil, že nejsem na vyhlídce, už jsem se hnal dolů. Několikrát jsem skalku oběhl a zjistil, že je sama o sobě krásná. Zvláštně tvarovaná. Místy je kolmá k zemi, jinde tvoří stupínky, co připomínají schody. Místy je porostlá mechem, místy je vidět její nádherný kámen. Takhle ze země je sama o sobě hezká. Žádnou vyhlídku nepotřebuje. A na případné hry v jejím okolí je naprosto dostačující. Třeba hra na honěnou, ta by se tu hrála. Nebo na schovku. Kdo se umí jen trošičku maskovat, našel by zde super úkryty. Tak super, že by jej spoluhráč jen těžko hledal.