Není nad toulání se
v místech, kde to moc dobře znám. To si mohu běhat, co mi tlapky dovolí.
Jen tak mne něco nerozptýlí. Tělo se vlní ve větru a v kebuli mám vítr. Nemusím
na nic myslet. Nemusím vůbec nic. To je potom procházka.
Tlapky mne zanesou na místa,
která dobře znají. Ke kamenům, kde se pravidelně podepisují všechna psiska, co
toto místo navštíví. Pod kazatelnu, kde je spousta stínu k odpočinku. Na
pěšinku do lesa, po které chodí domů laně s jeleny. Jo jo, to je relax.
Kdyby to tak bylo vždy, tak si
pouze běhám s větrem o závod. Jenže tentokrát to tak jednoduché nebylo. Ze
začátku se zdálo, že se tu nic nezměnilo. Že vše je tak, jak být má. Ale jedna
malá změna tu proběhla. Ještě na jaře tu měli myslivci postavený krásný přístřešek
s lavičkou. Vybízel k posezení. Člobrdice říkala, že až bude krásné
počasí, jen tak tu posedíme.
Ani nevíte, jak jsem se těšil.
Když ségruše zůstane doma, chodíme s člobrdicí, jak říká, na pohodu. Nikam
nespěcháme a v klidu si užíváme každé volné chvilky. Každého místečka
v přírodě, byť jej dobře známe. Takové procházky s Rampepurdou
nepřipadají v úvahu. Ta je rychlejší než vítr. Všude musí být první. Zastavit
jí, to je skoro nemožné. I proto jsme se dohodli, že si člobrdici rozdělíme. Jednou
půjde se mnou a jednou se ségruší.
Dnes jsem si měl s člobrdicí
užít výhled do přírody. Jen tak poležet u přístřešku a koukat na místní život.
Když jsem konečně dorazil na místo, očadla se nestačila divit. Přístřešek
zmizel. Zůstala tu po něm jen uleželá tráva.
Počkal jsem na člobrdici, co na
to řekne a co vymyslí. Když dorazila na místo, koukli jsme na sebe a bylo nám
jasné, co uděláme. Začali jsme blbnout. Když jsme si louku nemohli užít
v klidu, užijeme si jí hrou. Člobrdice mi házela šišky, co našla. Já pro
ně běhal. Moc jsem jich zpátky nedonesl. Většinu jsem pořádně rozkousal. Nemohu
štěknout, že by mi chutnaly, ale je to sranda.
Než jsem se nadál, stál jsem
s člobrdicí u naší oblíbené studánky. Minule v ní nebyla voda. Nyní
mne člobrdice napínala. Ani nevíte, jak pomalinku otevírala dvířka. To byla
věčnost. Když už se dvířka konečně otevřela, stále jsem dovnitř neviděl.
Po nekonečné věčnosti mi
člobrdice konečně uvolnila prostor a já se mohl podívat, kolik vody ve studánce
je. Oči mi údivem přecházely. Tolik vodičky jsem v ní ještě neviděl. Ani
nevíte, jakou jsem měl radost. Vodička se vrátila na místo, kam patří.
Musím štěknout, že na konci
procházky jsem byl rád, že sezení myslivci uklidili. Takhle jsem se nevyblbnul
ani nepamatuji. A vodička ve studánce, to byl zlatý hřeb procházky.
