Přeskočit na hlavní obsah

Studánka u Přebudova


 Není nad toulání se v místech, kde to moc dobře znám. To si mohu běhat, co mi tlapky dovolí. Jen tak mne něco nerozptýlí. Tělo se vlní ve větru a v kebuli mám vítr. Nemusím na nic myslet. Nemusím vůbec nic. To je potom procházka.

 Tlapky mne zanesou na místa, která dobře znají. Ke kamenům, kde se pravidelně podepisují všechna psiska, co toto místo navštíví. Pod kazatelnu, kde je spousta stínu k odpočinku. Na pěšinku do lesa, po které chodí domů laně s jeleny. Jo jo, to je relax.

 Kdyby to tak bylo vždy, tak si pouze běhám s větrem o závod. Jenže tentokrát to tak jednoduché nebylo. Ze začátku se zdálo, že se tu nic nezměnilo. Že vše je tak, jak být má. Ale jedna malá změna tu proběhla. Ještě na jaře tu měli myslivci postavený krásný přístřešek s lavičkou. Vybízel k posezení. Člobrdice říkala, že až bude krásné počasí, jen tak tu posedíme.

 Ani nevíte, jak jsem se těšil. Když ségruše zůstane doma, chodíme s člobrdicí, jak říká, na pohodu. Nikam nespěcháme a v klidu si užíváme každé volné chvilky. Každého místečka v přírodě, byť jej dobře známe. Takové procházky s Rampepurdou nepřipadají v úvahu. Ta je rychlejší než vítr. Všude musí být první. Zastavit jí, to je skoro nemožné. I proto jsme se dohodli, že si člobrdici rozdělíme. Jednou půjde se mnou a jednou se ségruší.

 Dnes jsem si měl s člobrdicí užít výhled do přírody. Jen tak poležet u přístřešku a koukat na místní život. Když jsem konečně dorazil na místo, očadla se nestačila divit. Přístřešek zmizel. Zůstala tu po něm jen uleželá tráva.

 Počkal jsem na člobrdici, co na to řekne a co vymyslí. Když dorazila na místo, koukli jsme na sebe a bylo nám jasné, co uděláme. Začali jsme blbnout. Když jsme si louku nemohli užít v klidu, užijeme si jí hrou. Člobrdice mi házela šišky, co našla. Já pro ně běhal. Moc jsem jich zpátky nedonesl. Většinu jsem pořádně rozkousal. Nemohu štěknout, že by mi chutnaly, ale je to sranda.

 Než jsem se nadál, stál jsem s člobrdicí u naší oblíbené studánky. Minule v ní nebyla voda. Nyní mne člobrdice napínala. Ani nevíte, jak pomalinku otevírala dvířka. To byla věčnost. Když už se dvířka konečně otevřela, stále jsem dovnitř neviděl.

 Po nekonečné věčnosti mi člobrdice konečně uvolnila prostor a já se mohl podívat, kolik vody ve studánce je. Oči mi údivem přecházely. Tolik vodičky jsem v ní ještě neviděl. Ani nevíte, jakou jsem měl radost. Vodička se vrátila na místo, kam patří.

 Musím štěknout, že na konci procházky jsem byl rád, že sezení myslivci uklidili. Takhle jsem se nevyblbnul ani nepamatuji. A vodička ve studánce, to byl zlatý hřeb procházky.