Přeskočit na hlavní obsah

Vyhlídka Lipice



 Na vyhlídku Lipice vede poněkud krkolomná cesta. Za sebe musím štěknout, že jsem si jí opravdu užil. Jen člobrdice mne poněkud zdržovala.

 Cestou na vyhlídku jsem člobrdici vedl po naučné stezce. Ani nevím, jak dlouho jsem šel po příkré pěšince rychlostí, tlapka tlapku mine. Rychleji se tudy jít nedalo. Tedy, možná že by se dalo, ale bylo by to hodně nebezpečné.

 Pěšinka mne vedla chvilku do kopce, chvilku z prudkého kopce. Místy jsem šel po kraji pole, ale za chvilku jsem byl opět na lesní pěšině. Pěšina se nedaleko pole začala prudce svažovat. Tak prudce, že mne člobrdice málem předběhla. To jsem nemohl dopustit. Přidal jsem do kroku a pod kopcem skončil v potoce. Vůbec jsem si ho nevšiml.

 Za potokem mne čekalo opět další stoupání. V takovémto terénu jeden nemá myšlenky na zkoumání toho, kdo by tu mohl bydlet. Snaží se jen bezpečně dostat do cíle. Někdy i to dá pořádně zabrat.

 Při stoupání do kopce jsem narazil na skupinku člobrdů. Pěšinka byla poněkud zarostlá, někde kopřivami, jinde maliním či ostružiním. K mému překvapení měli člobrdové na nohách sandály a jeden dokonce i žabky. Nic proti tomuto obutí nemám, od člobrdice vím, že je pohodlné, ale vyrazit v něm na výlet by jí ani nenapadlo. Ještě do takovéhoto terénu. Ale jak člobrdice říká, každý svého štěstí strůjce.

 Po dlouhé době jsem se konečně vyškrábal na kopec. Člobrdice za mnou funěla a já měl čas na průzkum. Ostatně nebylo kam spěchat, pěšinka mne dovedla k plotu jedné dokonale schované chaloupky. Na návštěvu se mi jít nechtělo, tak jsem prozkoumal křoví okolo mne. Zjistil jsem, že je plné ptáčků. Jinak nikde ani stopa po jiném obyvateli.

 Když konečně člobrdice dorazila, vydal jsem se podél plotu dále. Jinudy to ani nešlo. A to i podél plotu jsem se prodíral křovím. Kousek přede mnou jsem zmerčil potůček. Hupsnul jsem do něj a pokračoval vodičkou.

 Netrvalo dlouho a objevil jsem cestičku. Převedl jsem člobrdici přes potok a dál už jsme tlapkali vedle sebe. Za chvíli se před námi objevil krásný dřevěný mostek. Ten nás přivedl před další chaloupku. Tentokrát částečně rozpadlou. V době, kdy v ní ještě člobrdové žili, musela být opravdu moc pěkná.

 Vydal jsem se podél chaloupky na cestu. Naučná stezka byla tak špatně značená, že jsem sešel z cesty. Naštěstí člobrdice měla mapu, tak mi pomohla najít správnou cestu. Že naučná stezka vede mezi domky, by ne nenapadlo. Pěšinka byla skoro neznatelná.

 Za chvilku už jsem si to mašíroval křovím. Zničehonic jsem stál u krásné dřevěné boudy. K čemu slouží nevím, ale moc často se určitě nepoužívá. Za boudou mne čekalo milé překvapení. Očadla žasla údivem. Objevil jsem nádhernou lesní cestu, kterou jsem pokračoval dál. I naučná stezka zde měla své značení na viditelném místě.

 Konečně jsem se mohl pořádně proběhnout. Cesta vedla vzrostlým lesem, nikde nikdo nebyl, tak by byla škoda to tu neprozkoumat. Kolem mne lítalo nepočetně motýlů. Ty bych v lese nečekal, ale tady se jim očividně líbí. Narazil jsem i na borůvčí, ovšem ne tak vysoké, jako znám z Brd.

 Jak jsem si tak pobíhal a rozhlížel se po okolí, najednou jsem stál u odbočky k vyhlídce. Netuším, jak dlouho jsem k ní šel. Zkoumání mne tak zaujalo, že jsem přestal sledovat čas i kroky.

 Zabočil jsem na vyhlídku. Opět jsem byl na úzké pěšince, nyní však již krásně vyšlapané. To se mi to tlapkalo. Za chvilku jsem byl na skále. Koukal jsem před sebe i kolem sebe, ale moc daleko jsem neviděl. Vyhlídka se schovává za vzrostlýma borovicemi.

 Nevadí, do cíle výletu jsem došel skoro bez nehody. Když se podívám skrz stromy, něco málo vody vidět je. A pro odpočinek je to místečko ideální. Že bych se sem měl v plánu vrátit, štěknout nemohu, ale jsem rád, že jsem měl možnost vyhlídku navštívit.