Na vyhlídku Lipice vede poněkud
krkolomná cesta. Za sebe musím štěknout, že jsem si jí opravdu užil. Jen
člobrdice mne poněkud zdržovala.
Cestou na vyhlídku jsem člobrdici
vedl po naučné stezce. Ani nevím, jak dlouho jsem šel po příkré pěšince rychlostí,
tlapka tlapku mine. Rychleji se tudy jít nedalo. Tedy, možná že by se dalo, ale
bylo by to hodně nebezpečné.
Pěšinka mne vedla chvilku do
kopce, chvilku z prudkého kopce. Místy jsem šel po kraji pole, ale za
chvilku jsem byl opět na lesní pěšině. Pěšina se nedaleko pole začala prudce
svažovat. Tak prudce, že mne člobrdice málem předběhla. To jsem nemohl
dopustit. Přidal jsem do kroku a pod kopcem skončil v potoce. Vůbec jsem
si ho nevšiml.
Za potokem mne čekalo opět další
stoupání. V takovémto terénu jeden nemá myšlenky na zkoumání toho, kdo by
tu mohl bydlet. Snaží se jen bezpečně dostat do cíle. Někdy i to dá pořádně
zabrat.
Při stoupání do kopce jsem
narazil na skupinku člobrdů. Pěšinka byla poněkud zarostlá, někde kopřivami,
jinde maliním či ostružiním. K mému překvapení měli člobrdové na nohách
sandály a jeden dokonce i žabky. Nic proti tomuto obutí nemám, od člobrdice
vím, že je pohodlné, ale vyrazit v něm na výlet by jí ani nenapadlo. Ještě
do takovéhoto terénu. Ale jak člobrdice říká, každý svého štěstí strůjce.
Po dlouhé době jsem se konečně
vyškrábal na kopec. Člobrdice za mnou funěla a já měl čas na průzkum. Ostatně
nebylo kam spěchat, pěšinka mne dovedla k plotu jedné dokonale schované
chaloupky. Na návštěvu se mi jít nechtělo, tak jsem prozkoumal křoví okolo mne.
Zjistil jsem, že je plné ptáčků. Jinak nikde ani stopa po jiném obyvateli.
Když konečně člobrdice dorazila,
vydal jsem se podél plotu dále. Jinudy to ani nešlo. A to i podél plotu jsem se
prodíral křovím. Kousek přede mnou jsem zmerčil potůček. Hupsnul jsem do něj a
pokračoval vodičkou.
Netrvalo dlouho a objevil jsem
cestičku. Převedl jsem člobrdici přes potok a dál už jsme tlapkali vedle sebe.
Za chvíli se před námi objevil krásný dřevěný mostek. Ten nás přivedl před
další chaloupku. Tentokrát částečně rozpadlou. V době, kdy v ní ještě
člobrdové žili, musela být opravdu moc pěkná.
Vydal jsem se podél chaloupky na
cestu. Naučná stezka byla tak špatně značená, že jsem sešel z cesty.
Naštěstí člobrdice měla mapu, tak mi pomohla najít správnou cestu. Že naučná
stezka vede mezi domky, by ne nenapadlo. Pěšinka byla skoro neznatelná.
Za chvilku už jsem si to
mašíroval křovím. Zničehonic jsem stál u krásné dřevěné boudy. K čemu
slouží nevím, ale moc často se určitě nepoužívá. Za boudou mne čekalo milé
překvapení. Očadla žasla údivem. Objevil jsem nádhernou lesní cestu, kterou
jsem pokračoval dál. I naučná stezka zde měla své značení na viditelném místě.
Konečně jsem se mohl pořádně
proběhnout. Cesta vedla vzrostlým lesem, nikde nikdo nebyl, tak by byla škoda
to tu neprozkoumat. Kolem mne lítalo nepočetně motýlů. Ty bych v lese
nečekal, ale tady se jim očividně líbí. Narazil jsem i na borůvčí, ovšem ne tak
vysoké, jako znám z Brd.
Jak jsem si tak pobíhal a
rozhlížel se po okolí, najednou jsem stál u odbočky k vyhlídce. Netuším,
jak dlouho jsem k ní šel. Zkoumání mne tak zaujalo, že jsem přestal
sledovat čas i kroky.
Zabočil jsem na vyhlídku. Opět
jsem byl na úzké pěšince, nyní však již krásně vyšlapané. To se mi to tlapkalo.
Za chvilku jsem byl na skále. Koukal jsem před sebe i kolem sebe, ale moc
daleko jsem neviděl. Vyhlídka se schovává za vzrostlýma borovicemi.
Nevadí, do cíle výletu jsem došel
skoro bez nehody. Když se podívám skrz stromy, něco málo vody vidět je. A pro
odpočinek je to místečko ideální. Že bych se sem měl v plánu vrátit,
štěknout nemohu, ale jsem rád, že jsem měl možnost vyhlídku navštívit.
