Když se z asfaltových cest
začnou stávat cesty lesní zasypané jehličím a z lesních cest lesní pěšinky
vím, že budeme u cíle. Vždyť málokterý cíl se nachází hned u cesty. Navíc ty
nejzajímavější cíle se obvykle ukrývají kus cesty od hlavní cesty, obvykle schované
v lese. Nejinak tomu je i u vyhlídky Malý Tok.
Jako vždy si tlapkám cestou
necestou, lesem nelesem. Pozoruji okolí a těším se, až budu v cíli.
Jakmile doma zazní Malý Tok, hned si vybavím tu nádheru. Už jsem tu kdysi byl.
Kdysi, jsou to dva roky. Mezitím měl místečko zničit požár. Naštěstí se to
nestalo. Jen ho poznamenal kůrovec.
Hustý les není tak hustý jak
býval. Vyhlídka ovšem ukrytá zůstala. Mohl jsem proto tlapkat na jistotu.
Vystoupat na kopec nebyl žádný problém. Vždyť komu by se nelíbilo běhat
v místech, kde jej borůvčí šimrá na bříšku a záda mu hladí kapradí. Nad kebulí
zpívají ptáčci a mraky se střídají se sluníčkem. Báječný den pro báječnou
procházku.
Tlapkal jsem si svým vlastním
tempem a za chvilku byl na kopci. O únavě nemohl být štěk. Tak moc jsem se
těšil na vyhlídku, že jsem si únavu nepřipouštěl. Navíc celou cestu do kopce
jsem chvilku běžel borůvčím, chvíli loužemi. A že jsem jich potkal. Byly úplně
všude.
Na kopečku jsem jako správný
parťák počkal na dámský doprovod. Ségruše a panička opět šly ták strášně
pomalu. Jako by snad neviděly, jak moc se těším. Přitom jsem jim to celou cestu
dával najevo. Kdykoli chtěla ségruše blbnout, utekl jsem jí. To moc často
nedělám.
Konečně jsme byli všichni na
kopečku. Nádherná zpevněná cesta se změnila na pěšinku v borůvčí,
posypanou jehličím. Ta byla měkoučká. To se mi tlapkalo.
Z mýtiny od kůrovce, která
vznikla u hlavní cesty, se pomalu opět stával les. Sice ne tak hustý jak býval,
ale pořád je to les. Pobíhal jsem pod stromy a krásná pěšinka zasypaná jehličím
se měnila na tvrdou pěšinku plnou kamení. Les se pomalu začal otevírat a já
koukal daleko, ani nevím kam.
Ta nádhera vás praští do famfrňáku
hned za posledním stromem. Žádná malá vyhlídka mezi stromy. Tu tady opravdu
neuvidíte. Tady jste chvilku v lese a zničehonic na vyhlídce. Na vyhlídce,
ze které máte svět jako na dlani.
Nedokážu pojmenovat všechnu tu
krásu, kterou jsem viděl. Lesy střídaly pole a louky. Místy bylo vidět obec. Po
levé tlapce byl vidět velký kopec pokrytý hustým lesem.
Dokonce i lavičku jsem objevil.
Ne tu velkou, kterou vaše očadla uvidí hned, co se rozkoukají. Na zemi kousek
za ní je mezi stromy ukrytá malá nízká lavička. A vedle ní je krásný plácek pro
každého psího parťáka, který se sem přijde s páníčkem kochat vyhlídkou.
Hned co to šlo, jsem paničku
usadil, lehl si vedle ní a nechal čas plynout. Kdyby se nám nad hlavami
nehonily mraky, štěkl bych, že se čas zastavil. Ta pohoda. Ten klídek, který
toto místo nabízí. Dokonce i ségruše si užívala klidu. Seděla kousek před námi
a koukala do dálky. Naprosté bájo.
