Přeskočit na hlavní obsah

Vyhlídka Malý Tok

 

 Když se z asfaltových cest začnou stávat cesty lesní zasypané jehličím a z lesních cest lesní pěšinky vím, že budeme u cíle. Vždyť málokterý cíl se nachází hned u cesty. Navíc ty nejzajímavější cíle se obvykle ukrývají kus cesty od hlavní cesty, obvykle schované v lese. Nejinak tomu je i u vyhlídky Malý Tok.

 Jako vždy si tlapkám cestou necestou, lesem nelesem. Pozoruji okolí a těším se, až budu v cíli. Jakmile doma zazní Malý Tok, hned si vybavím tu nádheru. Už jsem tu kdysi byl. Kdysi, jsou to dva roky. Mezitím měl místečko zničit požár. Naštěstí se to nestalo. Jen ho poznamenal kůrovec.

 Hustý les není tak hustý jak býval. Vyhlídka ovšem ukrytá zůstala. Mohl jsem proto tlapkat na jistotu. Vystoupat na kopec nebyl žádný problém. Vždyť komu by se nelíbilo běhat v místech, kde jej borůvčí šimrá na bříšku a záda mu hladí kapradí. Nad kebulí zpívají ptáčci a mraky se střídají se sluníčkem. Báječný den pro báječnou procházku.

 Tlapkal jsem si svým vlastním tempem a za chvilku byl na kopci. O únavě nemohl být štěk. Tak moc jsem se těšil na vyhlídku, že jsem si únavu nepřipouštěl. Navíc celou cestu do kopce jsem chvilku běžel borůvčím, chvíli loužemi. A že jsem jich potkal. Byly úplně všude.

 Na kopečku jsem jako správný parťák počkal na dámský doprovod. Ségruše a panička opět šly ták strášně pomalu. Jako by snad neviděly, jak moc se těším. Přitom jsem jim to celou cestu dával najevo. Kdykoli chtěla ségruše blbnout, utekl jsem jí. To moc často nedělám.

 Konečně jsme byli všichni na kopečku. Nádherná zpevněná cesta se změnila na pěšinku v borůvčí, posypanou jehličím. Ta byla měkoučká. To se mi tlapkalo.

 Z mýtiny od kůrovce, která vznikla u hlavní cesty, se pomalu opět stával les. Sice ne tak hustý jak býval, ale pořád je to les. Pobíhal jsem pod stromy a krásná pěšinka zasypaná jehličím se měnila na tvrdou pěšinku plnou kamení. Les se pomalu začal otevírat a já koukal daleko, ani nevím kam.

 Ta nádhera vás praští do famfrňáku hned za posledním stromem. Žádná malá vyhlídka mezi stromy. Tu tady opravdu neuvidíte. Tady jste chvilku v lese a zničehonic na vyhlídce. Na vyhlídce, ze které máte svět jako na dlani.

 Nedokážu pojmenovat všechnu tu krásu, kterou jsem viděl. Lesy střídaly pole a louky. Místy bylo vidět obec. Po levé tlapce byl vidět velký kopec pokrytý hustým lesem.

 Dokonce i lavičku jsem objevil. Ne tu velkou, kterou vaše očadla uvidí hned, co se rozkoukají. Na zemi kousek za ní je mezi stromy ukrytá malá nízká lavička. A vedle ní je krásný plácek pro každého psího parťáka, který se sem přijde s páníčkem kochat vyhlídkou.

 Hned co to šlo, jsem paničku usadil, lehl si vedle ní a nechal čas plynout. Kdyby se nám nad hlavami nehonily mraky, štěkl bych, že se čas zastavil. Ta pohoda. Ten klídek, který toto místo nabízí. Dokonce i ségruše si užívala klidu. Seděla kousek před námi a koukala do dálky. Naprosté bájo.