Přeskočit na hlavní obsah

Vyhlídka na Jetětice



 V lese trávím hodně času. Obzvlášť, když jsou venku velká vedra. Ty sice letos moc nejsou, ale na lesy jsem nezanevřel. Obzvlášť na ty, které znám, jako své vlastní tlapky. Tedy znám, spíše bych měl štěknout, jsem znal.

 Stromky tu rostou, jak jen mohou. Vysoké majestátní stromy kryjí nízké špunty, kteří se o slovo teprve přihlásí. Jediné co mají společné je jehličí a místo, kde rostou. Nádherné místo ve svahu, který zanedlouho vystřídá svah jiný.

 Uprostřed všech svahů teče malý potůček. Je jen málo míst, kde se dá dostat až k němu. Letos jsem se k němu nedostal, ale příští rok už všude kolem porostou nové stromky a určitě se na potůček dojdu podívat.

 Podobnými lesy hopkám rád. Sice jsem je měl raději, když všude kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké majestátní stromy. To se mi schovávalo a hrálo jedna radost. V zákoutí mezi stromky jsem hledal kámoše, kteří na místech bydlí.

 Nyní jsou mé procházky jiné. Ne, že bych nehledal místní kámoše. Jenže v těchto místech jich moc není. Místo stromů roste na protěžených místech tráva. V ní mohu narazit tak maximálně na zajocha. A jak dobře víte, zajoši mi vždy zamotají kebuli.

 I přesto jsem se trávou musel proběhnout. Co mne mile překvapilo, bylo množství květin, co v ní rostou. A jak všichni dobře víme, kde jsou květiny, jsou broučci, motýli a včelky. A všech těchto kámošů tu bylo. To byla nádhera. Vůbec jsem nečekal, že sotva tato část lesa rozkvete, místo mých čtyřnohých kámošů narazím na tyto pidi kámoše.

 S několika velkými barevnými motýli jsem si poletoval lesní loukou. Občas přeskočil zapomenutou větev, občas na poslední chvíli oběhl pařez.  Ani jsem si nevšiml, že se kopec, po kterém jsem si s motýli běhal, začal zvedat.

 Netrvalo dlouho a už jsem byl opět v jehličnatém lese. Motýli se vrátili zpět na louku. Nyní mne nic nerozptylovalo od zkoumání této části lesa. Běhal jsem si mezi stromky s famfrňákem vztyčeným k nebi. Navětřil jsem srnky a jednoho zapomenutého zajocha. Musím štěknout, že zajoši se do těchto končin po dlouhé době pomalu vrací. Je jich tu čím dál tím více. Za to jsem moc rád.

 Jak jsem si tak pobíhal mezi stromy, uviděl jsem další lesní louku. Les jsem měl již prozkoumaný, nic mne tedy nebránilo, vydat se jejím směrem. Čím blíže jsem louce byl, tím více se les rozevíral. Co má očadla spatřila, bylo velkým překvapením.

 Uprostřed lesa, kde bych to nečekal, se zničehonic objevila nádherná vyhlídka. Koukal jsem si do dálky a poznal Jetětice, malou vísku nedaleko Podolského mostu.

 Kopec, na kterém jsem stál, byl již opět plný pidi stromků. Běhal jsem si mezi nimi slalom a kochal se výhledem do dálky. Nebude trvat dlouho, a stejně jako toto vyhlídkové místo vzniklo, zanikne. Opět zde bude nádherný hustý les, ve kterém bude bydlet spousta kámošů. Jenže než se tak stane, budu se sem chodit kochat vyhlídkou. Vyhlídkou na malou jihočeskou vísku. Na pole, louky a lesy všude, kam očadlo dohlédne.