Když je krásné počasí, je třeba
si jej pořádně užít. Proto jsem tentokrát vyrazil s člobrdicí na vyhlídku
na Zvíkov. Cestou jsme měli navštívit ještě dvě vyhlídky, ale po nich na
místech nezůstala ani památka. Zato v mapách jsou stále zakresleny.
Člobrdice zaparkovala na
parkovišti u Zvíkovského mostu. Kdyby byla na každé naší zastávce podobná
parkovišťátka, naučil bych se snad i pískat radostí.
Než jsem se nadál, už jsem byl
v lese. To bylo radosti. Nasadil jsem úsměv a vyrazil nádhernou lesní cestou
přímo za famrfrňákem. Po levé straně jsem měl les. Místy protěžený kvůli
kůrovci, jinde zase porostlý nádhernými vysokými stromy, pod kterými rostlo
husté křoví. To je něco pro mě.
Po pravé straně cesty rostly
vysoké stromy, kterými místy bylo vidět na koryto řeky Otavy. Musím štěknout,
že mne ze začátku výletu zajímala více pravá strana lesa, ale tam je takový
sráz, že jsem se bál na okraj cesty přiblížit. Rozhodl jsem se proto, že celý
výlet budu tlapkat po cestě. Vždyť na tom není nic špatného.
K mému překvapení jsem
zjistil, že sem moc člobrdů nechodí. Nikde ani stopa po živáčkovi. Zato těch
myšek co jsem navětřil a zahlédl, těch tu bylo. Je až s podivem, že si
chodí po lesní cestě, jako by se nechumelilo. Já být jimi, asi bych se bál.
Proběhl jsem několik zatáček.
Chvilku jsem šel do kopce, chvilku z kopce. Tak to mám opravdu rád. Každý
kousek cesty byl tak rozdílný. Chvilku jsem si hopkal nádhernou lesní cestou,
chvilkami byla cesta tak zarostlá, že nebyla skoro ani vidět. Co mne překvapilo,
byla část cesty pokrytá větvemi stromů. Tu bych tu nečekal. Asi bývají
v místě bahenní lázně. Jenže nyní žádné super bahýnko na místě nebylo. A
to pršelo skoro celý týden.
Než jsem se nadál, stál jsem na
rozcestí k vyhlídce. K mému velkému překvapení jsem se měl vydat
pěšinkou do lesa. Pěšinkou tak širokou, že větší člobrda nedá dvě nohy vedle
sebe. Tyto pěšinky jsou typické pro okolí vodní nádrže Orlík. Jsou snad všude.
Jenže zde bych je nečekal.
Proběhl jsem pěšinkou a než jsem
se nadál, byl jsem opět na krásné lesní cestě. I cyklisty jsem potkal. Zamával
jsem jim chvostem na pozdrav a vydal se dolů z kopečka, abych zanedlouho
mohl vystoupat na vyhlídku.
Blížící se vyhlídku zmerčila jako
první má očadla. Čím blíže jsem k vyhlídce byl, tím častěji jsem mezi
stromy viděl části hradu Zvíkov. Ze začátku jen malý domeček u vody. Čím blíže
jsem však byl, tím více částí hradu se mi ukazovalo.
Netrvalo dlouho a přede mnou se
objevilo místo, kde se stromy rozestoupily, a já stál na skále. V tu
chvíli jsem uviděl Zvíkov v celé jeho kráse. Nemohl jsem se vynadívat.
Pode mnou jezdily lodě a přímo přede mnou se tyčil Zvíkov nad vodou. Doufám, že
tato vyhlídka tu zůstane navždy. Není jiného místa v okolí, odkud by byl
vidět Zvíkov tak jako odtud.
Když jsem se dostatečně vynadíval
na hrad, proběhl jsem se po vyhlídce. Kousek od místa kde jsem se prvně kochal,
jsem objevil ještě lepší místečko na kochání. U něj bylo dokonce i ohniště
s lavičkou. A k mému milému překvapení i připravené a naštípané dřevo
na oheň. Tady musí být nádherné večery. To si dovedu představit.
