Přeskočit na hlavní obsah

Vyhlídka na Zvíkov

 

 Když je krásné počasí, je třeba si jej pořádně užít. Proto jsem tentokrát vyrazil s člobrdicí na vyhlídku na Zvíkov. Cestou jsme měli navštívit ještě dvě vyhlídky, ale po nich na místech nezůstala ani památka. Zato v mapách jsou stále zakresleny.

 Člobrdice zaparkovala na parkovišti u Zvíkovského mostu. Kdyby byla na každé naší zastávce podobná parkovišťátka, naučil bych se snad i pískat radostí.

 Než jsem se nadál, už jsem byl v lese. To bylo radosti. Nasadil jsem úsměv a vyrazil nádhernou lesní cestou přímo za famrfrňákem. Po levé straně jsem měl les. Místy protěžený kvůli kůrovci, jinde zase porostlý nádhernými vysokými stromy, pod kterými rostlo husté křoví. To je něco pro mě.

 Po pravé straně cesty rostly vysoké stromy, kterými místy bylo vidět na koryto řeky Otavy. Musím štěknout, že mne ze začátku výletu zajímala více pravá strana lesa, ale tam je takový sráz, že jsem se bál na okraj cesty přiblížit. Rozhodl jsem se proto, že celý výlet budu tlapkat po cestě. Vždyť na tom není nic špatného.

 K mému překvapení jsem zjistil, že sem moc člobrdů nechodí. Nikde ani stopa po živáčkovi. Zato těch myšek co jsem navětřil a zahlédl, těch tu bylo. Je až s podivem, že si chodí po lesní cestě, jako by se nechumelilo. Já být jimi, asi bych se bál.

 Proběhl jsem několik zatáček. Chvilku jsem šel do kopce, chvilku z kopce. Tak to mám opravdu rád. Každý kousek cesty byl tak rozdílný. Chvilku jsem si hopkal nádhernou lesní cestou, chvilkami byla cesta tak zarostlá, že nebyla skoro ani vidět. Co mne překvapilo, byla část cesty pokrytá větvemi stromů. Tu bych tu nečekal. Asi bývají v místě bahenní lázně. Jenže nyní žádné super bahýnko na místě nebylo. A to pršelo skoro celý týden.

 Než jsem se nadál, stál jsem na rozcestí k vyhlídce. K mému velkému překvapení jsem se měl vydat pěšinkou do lesa. Pěšinkou tak širokou, že větší člobrda nedá dvě nohy vedle sebe. Tyto pěšinky jsou typické pro okolí vodní nádrže Orlík. Jsou snad všude. Jenže zde bych je nečekal.

 Proběhl jsem pěšinkou a než jsem se nadál, byl jsem opět na krásné lesní cestě. I cyklisty jsem potkal. Zamával jsem jim chvostem na pozdrav a vydal se dolů z kopečka, abych zanedlouho mohl vystoupat na vyhlídku.

 Blížící se vyhlídku zmerčila jako první má očadla. Čím blíže jsem k vyhlídce byl, tím častěji jsem mezi stromy viděl části hradu Zvíkov. Ze začátku jen malý domeček u vody. Čím blíže jsem však byl, tím více částí hradu se mi ukazovalo.

 Netrvalo dlouho a přede mnou se objevilo místo, kde se stromy rozestoupily, a já stál na skále. V tu chvíli jsem uviděl Zvíkov v celé jeho kráse. Nemohl jsem se vynadívat. Pode mnou jezdily lodě a přímo přede mnou se tyčil Zvíkov nad vodou. Doufám, že tato vyhlídka tu zůstane navždy. Není jiného místa v okolí, odkud by byl vidět Zvíkov tak jako odtud.

 Když jsem se dostatečně vynadíval na hrad, proběhl jsem se po vyhlídce. Kousek od místa kde jsem se prvně kochal, jsem objevil ještě lepší místečko na kochání. U něj bylo dokonce i ohniště s lavičkou. A k mému milému překvapení i připravené a naštípané dřevo na oheň. Tady musí být nádherné večery. To si dovedu představit.