Konečně nám přestalo pršet a já
se mohl s člobrdicí vydat alespoň na krátkou procházku. Co by to bylo za
dovolenou, kdybychom museli být doma schovaní za pecí?
Sotva jsem se nechal oblíknout a
už jsem si to pobíhal od domovních dveří k brance. Stihl jsem to
několikrát. Člobrdice se mi zasekla doma a neustále opakovala „Už jdu“. Sotva
jsem opět doběhl k brance, viděl jsem, jak se vrací dom a říká ještě
tohle, ještě tamto. Pomalu jsem se začínal bát, že nikam nevyrazíme.
Po nekonečné době už snad měla
člobrdice vše a mohlo se vyrazit. Připnula si mne na vodítko a už jsme šli. No,
šli, je špatný výraz pro náš pomalý pohyb vpřed. Takhle pomalu jsem nešel ani
nepamatuji. Co chvilku nás minulo auto. Nemohl jsem se dočkat, až zajdeme na
vedlejší silnici.
Netrvalo dlouho a přede mnou se
objevila křižovatka. Auta stále jezdila stále kupředu a já se musel rozhodnout,
zda zamířím vlevo nebo vpravo. Pořádně jsem se rozhlédl a očadla zmerčila
obrovskou louku na pravoboku. Volba byla v tuto chvíli jasná.
Zabočil jsem doprava a snažil se
zrychlit. Má snaha nebyla úplně marná, ale člobrdice stále šla ták strášně
pomalu. To mi snad dělala naschvál. Nikdy takhle pomalu nechodíme a zrovna dnes
si tlapká stylem noha nohu mine. Však já jí to brzy vrátím. To se bude divit.
Sotva jsem byl vypuštěn, zamával
jsem člobrdici chvostem na pozdrav a vyrazil vstříc louce. Doma nevídám balíky
sena, ale zde jsou úplně všude. Všude kam očadlo dohlédne. K tomu je tu
louže vedle louže. Naprosto bájo místečko.
Jak jsem si tak pobíhal po louce,
proháněl motýli a ptáčky, koutkem očadla jsem něco zahlédl. Co to bylo, jsem zprvu
nevěděl. Nastavil jsem famfrňák a ještě několikrát proletěl loukou. Když
najednou, zničehonic můj běh zabral. Famrňák navětřil vlho a očadla zmerčila
malý lesík.
Jak jsem jej mohl minout, je mi
záhadou. Několik stromů v zatáčce a já si tu běhám po louce. Tomu se říká
radost po dešti. Jinak by se mi to určitě nestalo.
Rozeběhl jsem se k mému novému
cíli, co mi tlapky stačily. Tělo se mi vlnilo ve větru a ušadla vlála za mnou.
Sotva jsem k lesíku dorazil, všiml jsem si něčeho zvláštního. Všude
kolem byly opracované kameny. Z některých koukaly kovové tyče. Hodně
zvláštní místečko, na kterém má jeden pes takové těžké pocity.
Musel jsem zpomalit a pomalou
chůzí celý lesík projít. Kámen střídal kámen. Některé byly velké, některé
menší. Kovové tyče nečouhaly ze všech. Po chvilce zkoumání jsem objevil velký
dřevěný kříž u cesty. Nevím, jak je to možné, ale opravdu jsem jej přehlédl.
Několikrát jsem protlapkal celý
lesík a stále netušil, kde to jsem. Pocit tu byl tak tíživý, že jsem chtěl být
o nejdříve z mísa pryč. Jenže zvědavost mi nedala a já musel zjistit, kde
to vlastně jsem.
Po chvilce hledání jsem našel
ceduli, která mi prozradila, kde se nacházím. Vlastně mi to prozradila
člobrdice, která mi ceduli přečetla. Stál jsem s člobrdicí na starém
zaniklém hřbitově. Dnes na něm zbylo jen několik zbytků náhrobků. Kříž, který
jsem objevil u cesty, je jediná novodobá vzpomínka na toto místo.
Hřbitov prý zanikl kvůli špatné
volbě umístění. Lidé jej nakonec rozebrali a odnesli si, co se jim líbilo.
Možná právě proto jsem na místě měl tak tíživý pocit. Tento hřbitov je první
místo, které jsem s člobrdicí navštívil a byl jsem rád, že z něj odcházíme.
Až příště půjdu kolem, podívám se na kříž, zastavím se, ale na hřbitov se již
nevydám.
