Přeskočit na hlavní obsah

Zaniklý hřbitov


 Konečně nám přestalo pršet a já se mohl s člobrdicí vydat alespoň na krátkou procházku. Co by to bylo za dovolenou, kdybychom museli být doma schovaní za pecí?

 Sotva jsem se nechal oblíknout a už jsem si to pobíhal od domovních dveří k brance. Stihl jsem to několikrát. Člobrdice se mi zasekla doma a neustále opakovala „Už jdu“. Sotva jsem opět doběhl k brance, viděl jsem, jak se vrací dom a říká ještě tohle, ještě tamto. Pomalu jsem se začínal bát, že nikam nevyrazíme.

 Po nekonečné době už snad měla člobrdice vše a mohlo se vyrazit. Připnula si mne na vodítko a už jsme šli. No, šli, je špatný výraz pro náš pomalý pohyb vpřed. Takhle pomalu jsem nešel ani nepamatuji. Co chvilku nás minulo auto. Nemohl jsem se dočkat, až zajdeme na vedlejší silnici.

 Netrvalo dlouho a přede mnou se objevila křižovatka. Auta stále jezdila stále kupředu a já se musel rozhodnout, zda zamířím vlevo nebo vpravo. Pořádně jsem se rozhlédl a očadla zmerčila obrovskou louku na pravoboku. Volba byla v tuto chvíli jasná.

 Zabočil jsem doprava a snažil se zrychlit. Má snaha nebyla úplně marná, ale člobrdice stále šla ták strášně pomalu. To mi snad dělala naschvál. Nikdy takhle pomalu nechodíme a zrovna dnes si tlapká stylem noha nohu mine. Však já jí to brzy vrátím. To se bude divit.

 Sotva jsem byl vypuštěn, zamával jsem člobrdici chvostem na pozdrav a vyrazil vstříc louce. Doma nevídám balíky sena, ale zde jsou úplně všude. Všude kam očadlo dohlédne. K tomu je tu louže vedle louže. Naprosto bájo místečko.

 Jak jsem si tak pobíhal po louce, proháněl motýli a ptáčky, koutkem očadla jsem něco zahlédl. Co to bylo, jsem zprvu nevěděl. Nastavil jsem famfrňák a ještě několikrát proletěl loukou. Když najednou, zničehonic můj běh zabral. Famrňák navětřil vlho a očadla zmerčila malý lesík.

 Jak jsem jej mohl minout, je mi záhadou. Několik stromů v zatáčce a já si tu běhám po louce. Tomu se říká radost po dešti. Jinak by se mi to určitě nestalo.

 Rozeběhl jsem se k mému novému cíli, co mi tlapky stačily. Tělo se mi vlnilo ve větru a ušadla vlála za mnou. Sotva jsem k lesíku dorazil, všiml jsem si něčeho zvláštního. Všude kolem byly opracované kameny. Z některých koukaly kovové tyče. Hodně zvláštní místečko, na kterém má jeden pes takové těžké pocity.

 Musel jsem zpomalit a pomalou chůzí celý lesík projít. Kámen střídal kámen. Některé byly velké, některé menší. Kovové tyče nečouhaly ze všech. Po chvilce zkoumání jsem objevil velký dřevěný kříž u cesty. Nevím, jak je to možné, ale opravdu jsem jej přehlédl.

 Několikrát jsem protlapkal celý lesík a stále netušil, kde to jsem. Pocit tu byl tak tíživý, že jsem chtěl být o nejdříve z mísa pryč. Jenže zvědavost mi nedala a já musel zjistit, kde to vlastně jsem.

 Po chvilce hledání jsem našel ceduli, která mi prozradila, kde se nacházím. Vlastně mi to prozradila člobrdice, která mi ceduli přečetla. Stál jsem s člobrdicí na starém zaniklém hřbitově. Dnes na něm zbylo jen několik zbytků náhrobků. Kříž, který jsem objevil u cesty, je jediná novodobá vzpomínka na toto místo.

 Hřbitov prý zanikl kvůli špatné volbě umístění. Lidé jej nakonec rozebrali a odnesli si, co se jim líbilo. Možná právě proto jsem na místě měl tak tíživý pocit. Tento hřbitov je první místo, které jsem s člobrdicí navštívil a byl jsem rád, že z něj odcházíme. Až příště půjdu kolem, podívám se na kříž, zastavím se, ale na hřbitov se již nevydám.