Od rozcestí Na strouze jsem si
tlapkal místy loukou, místy lesem. Po levé straně mi zurčel potůček, nad kebulí
zpívali ptáčci. Kam jsem se podíval, poletovali motýli. Už na začátku cesty mi
bylo jasné, že to nebude obyčejný výlet.
Co chvilku jsem ztratil
člobrdici. Jak jsem si tlapkal po luční cestě, prohlížel si nádhernou přírodu
kolem a poslouchal ptáčky, moc jsem nesledoval, po jaké cestě si to tlapkám. Co
chvilku jsem procházel obrovskými loužemi. Každou chvilku jsem se bořil do
bahýnka. A člobrdice? Ta se snažila jít si suchou nohou. Hned na začátku
procházky se tak moc snažila najít pěšinku, po které by obešla suprově
podmáčenou louku, až málem skončila v rybníce. V tu chvíli jsem se
lekl, že se otočíme a pojedeme dom.
Ještě štěstí, že se člobrdice jen
tak nevzdává. Nevím, zda to bylo její odhodlání, které jí táhlo vpřed, nebo
blízký les, od kterého očekávala schůdnější cestu. Ať to bylo tak či tak,
nevzdala se a mohli jsme pokračovat vstříc jednomu z nejkrásnějších výletů,
na který budeme ještě dlouho vzpomínat.
Sotva nás přivítal les, cesta se
změnila. Někde jsem si tlapkal po krásné cestě pokryté jehličím. Chvilkami jsem
tlapkal po pěšinkách, u kterých jsem se bál, že když mi podjede tlapka, skončím
ve strouze. Místy se krásná lesní cesta pokrytá jehličím změnila na super
bahenní lázně s úžasně voňavoučkým černým bahnem. To já mám ze všech
bahýnek nejraději. Suprově drží na kožíšku.
Netrvalo dlouho a očadla zmerčila
první brod. Schovával se těsně vedle pěšinky, po které jsem člobrdici vedl.
Brod byl krásně uzoučký. Tak uzoučký, že jsem poznal, jak se člobrdici ulevilo.
Už se nebála, že se bude brodit po kolena ve vodě.
Za chvilku jsem si opět tlapkal lesní
cestou. Cesta vedla kdysi nádherným vzrostlým lesem. Nyní již v lese zůstala
jen troška vysokých stromů, zbytek sežral kůrovec. Na jednu stranu to byl
smutný pohled. Na druhou stranu, cesta, po které jsem vedl člobrdici, byla
naprosto úžasná. Kam očadlo dohlédlo, všude samá loužička. Nevěděl jsem, ve
které se mám smočit dříve. Vím, vedle mé maličkosti si vesele tekla říčka.
Jenže louže je louže. A když ještě ukrývá bahýnko, to je teprve nádhera.
Za chvilku jsem narazil na lesní
cestu pokrytou kamením. V tu chvíli jsem ještě netušil, že od této chvíle
se stane nezapomenutelným.
Prosvištěl jsem cestou pokrytou
kamením. Dostal jsem se do krásného mladého lesa a uviděl lesní chaloupku
schovanou za říčkou. Prolítnul jsem přes vodu a za chvilku byl u chaloupky.
Zeptal bych se jí, kdo se v ní ukrývá, ale za mnou se začalo odehrávat
něco, co jsem ještě nezažil.
Když člobrdice dorazila k brodu
a zjistila, že jej suchou nohou v botách nepřejde, začala se zouvat. Několikrát
jsem s člobrdicí na výletech na brod narazil, ale ještě nikdy se
nezouvala. Nyní si sundala nejen boty, ale i ponožky a batoh. Do batohu dala
telefon, hodila jej zpět na záda, posbírala boty a ponožky a během chvilky byla
na druhé straně říčky. Zde jí čekalo obouvání. Takové obštrukce s troškou vodičky.
Chaloupku jsem nechal za zády a
pokračoval lesem dále za famfrňákem. Sotva jsem se prodral vysokou trávou, už
jsem se opět brodil říčkou. Brod nebyl dlouhý ani hluboký. To však člobrdici nepřesvědčilo
a opět začalo kolečko se zouváním, svlékáním, broděním a obouváním. Jestli to
takto půjde dál, do cíle snad nikdy nedorazíme.
Netrvalo dlouho a opět jsem vedl
člobrdici nádherným vzrostlým lesem. Chvilku jehličnatým, chvilku smíšeným.
Vedle nás tekla strouha a krásně nám zpívala s ptáčky do rytmu. Cesta se v jednu
chvíli zúžila a tlapkal jsem si po pěšince tak akorát široké na dvě tlapky
vedle sebe. Přeskákal jsem padlé stromy, přehupsnul jsem podemletou část
pěšinky a než jsem se nadál, stál jsem na krásné lesní cestě a koukal na další
brod.
Sotva dorazila člobrdice, boty
šly dolů a kolečko se zouváním, broděním a obouváním bylo zpět. Člobrdice již
vylepšila techniku a netrvalo jí to tak dlouho, jako při prvním pokusu.
Sotva jsem měl člobrdici
připravenou k dalšímu pokračování, rozhlédl jsem se kolem sebe. Les se
pomalu měnil. Už to nebyl jen nádherný vzrostlý les a strouha, která jím
protéká. Pomalu ale jistě se přede mnou začaly objevovat skály. Nejdříve malé,
poté větší a nakonec tak velké, že mi očadla přecházela v úžasu.
Jak jsem se kochal pohledem na
skály, ani jsem nezaznamenal další brod a už jsem byl ve vodě. Co dělala
člobrdice je vám určitě jasné. Další
zouvací, brodící a obouvací kolečko bylo tu.
Od tohoto místečka se příroda,
kterou jsem procházel, moc nezměnila. Všude byl nádherný vzrostlý les a skály.
Židova strouha nabírala vodu a její koryto bylo čím dál tím širší. Jen brody
byly stále častější. Zouvací, brodící a obouvací kolečko proběhlo ještě třináctkrát,
poté jej člobdrice vzdala a šla kousek bosa. Kdyby s chůzí bez bot začala
dříve a ne až u předposledního brodu, netrvala by nám cesta dlouhá necelých
sedm kilometrů skoro šest hodin.
Ani nevíte, jak jsem byl rád,
když jsem uviděl ústí Židovy strouhy Lužnice. V bříšku už mi kručelo a
tlapky si potřebovaly odpočinout. Narychlo jsem ještě prozkoumal jeskyni, která
je hned vedle strouhy, přešel jsem lávku a spokojeně se uložil na plochý kámen
na vyhlídce a pozoroval klidný tok řeky Lužnice.
Věřte nebo ne, opravdu to byl
jeden z nejkrásnějších výletů, který jsem s člobrdicí podnikl. Kdybych
měl celý výlet popsat s každou malou zastávkou, vydal by příběh na celou
knihu. Židova strouha je opravdu nádherná a je škoda, že je přehlížená. Kdo
může, určitě by jí měl navštívit a jít celou trasu jako my. Jen je třeba být v dobré
fyzické kondici a mít dobré obutí. A hlavně dostatek času. Když je málo vody,
je možné brody projít v botách suchou nohou. Jenže to už určitě nebude
takový zážitek.
