Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z srpen, 2020

U jezevce Pepi

To jsem si zase jednou běžel polem nepolem, cestou necestou. V kebulíně jsem měl úplně prázdno a užíval si chvilky teď a tady. To byl tak uvolňující běh, že kdo nezažil, nepochopí.   Přeběhl jsem pole, vběhl do lesa a už jsem si to pobíhal kousek před člobrdicí po kamenité cestě. Po levé tlapce vysoký hustým les, kde se o slovo začínají hlásit mladé stromky. Po pravé tlapce majestátní stromy všude, kam očadlo dohlédne.   Běžel jsem si po cestě hlouběji do lesa, který se postupně měnil. Vysoké stromy byly všude, ale tu jsem minul hustý mladý les, tu les se zemí pokrytou mechem. Ani jsem nemrkl, už jsem byl u rybníčku. Malého rybníčku, který je hluboko pod cestou. Musím štěknout, že to je jediný rybníček v okolí o kterém vím a ještě jsem se v něm nevykoupal.   Proběhl jsem kolem rybníčku a už jsem si to mašíroval z kopečka. Stromy kolem cesty houstly. Občas se pod nimi objevily keříky. Ani jsem se nenadál a už jsem byl na asfaltce, po které jezdí auta. Tady jsem musel jít vedle člobrdice

Samoty, Přírodní park Pod Štědrým

   Není nad procházky přírodou. A pokud se jedná o procházky v přírodě, kde častěji narazíte na místního kámoše než na člobrdu, to je potom bájo. Přesně to jsou místa, kde si můžu běhat s větrem o závod a chodit po stopách, které se mi líbí. Nic jiného řešit nemusím. Mohu si žít tady a teď. Na takových místech jsem opravdu moc spokojený.   Samoty, kam vás zavedu dnes, jsou součástí Přírodního parku Pod Štědrým. Vrchol Štědrý je z nich vidět v celé jeho kráse. Ten pohled se mi snad nikdy neomrzí. Stejně jako jeho rybník a cesty, které vedou do hlubokého lesa. Kdo tu byť jen jednou byl, určitě mi dá zapravdu. Je to pohádkové místo bez turistů.   Od chvíle, kdy se začala sklízet pole, mám na spoustu nádherných míst mnohem blíže. A že toho využívám, o tom štěkat nemusím. Není nad to vyrazit si zadní brankou a letět s větrem o závod. Když jsou pole sklizená a smím po nich běhat, to jsou procházky jedna radost.   Jakmile na pole vběhnu, nedám se zastavit. I kdybych měl po poli jen kroužit, c

Rybníček v Přírodním parku Pod Štědrým

   Občas mám chuť, jít si jen tak zaplavat. Jenže kam v létě vyrazit? No přeci do Přírodního parku Pod Štědrým. Velký Přebudovský rybník přenechám člobrdům a sám se zatoulám k malému rybníčku u Liškova, který přejde každý, kdo nemá oči na stopkách. Nebo nejde s parťapkou, co má famfrňák v pohotovosti.   Malý rybníček ukrytý mezi poli mám moc rád. Nezažil jsem, že by měl špinavou vodičku. Navíc je opravdu krásně schovaný na místě, kde pole střídá pole a kolem něj je tolik keřů, že málokdo se jde podívat, zda se mezi keři něco neukrývá.   K rybníčku mne vždy nesou tlapky maximální rychlostí. Ušadla mi vlají ve větru, jazyk visí ze stejkárny a chvost mává člobrdici na pozdrav. Sotva dorazím do lesa, už jsem zase venku. Proběhnu se po louce mezi lesy, která krásně kvete a je v ní tolik života, který uvidíte málokde jinde. Všude samá včelka a čmelák. Z trávy občas zvedne kebuli srnka. A člobrdové? Ti sem nezavítají. Louka je místy tak podmáčená, že kdo nezná místní pěšinky, riskuje, že odej

Křížek u obce Kladrubce

   Občas mám obrovskou chuť, jít se jen tak proběhnout. K tomu je okolí Přírodního parku pod Štědrým jako stvořené. Když se chci potoulat lesem, volím jiný směr. Když se chci jen tak proběhnout, proletím přírodním parkem jako ďas a hned jsem na loukách mezi kopci, ze kterých je nádherná vyhlídka. A kam vyhlídka míří? No přeci na Přírodní park Pod Štědrým.   Tentokrát jsem si sednul za branku a čekal, až se ke mně člobrdice přidá. Nevím, jak je to možné, ale mne má oblečeného během minutky, a to i v případě, že jdu ve fraku. Ale než obuje a obleče sebe a posbírá všechny nezbytnosti, co si myslí, že se mnou na prochajdě bude potřebovat, to jí zabere tolik času.   Po nekonečné době, kdy už jsem mohl běhat, se ke mne člobrdice konečně připojila. Ani nevíte, jakou jsem měl radost. Vyběhl jsem na pole a už jsem si jí metl k lesu. To byl fofr. Ušadla měla co dělat, aby se udržela na kebuli. Chvost v mé rychlosti udával směr a mé tělo se řítilo vstříc novému dobrodružství.    Než jsem se nadál

Přírodní park Pod Štrědrým

   Procházky cestou necestou, polem nepolem, mají své kouzlo. Možná je to tím, že se dají provozovat pouze na sklizených polích, možná je to proto, že se nemusím rozhodovat, kudy poběžím. Nevím. Každopádně jsem vždy moc rád, když se na takovou procházku vydám.   Nejraději tyto procházky mám v okolí Přírodního parku Pod Štědrým. Neznám pro ně lepší místečko. Přírodní park Pod Štědrým sice nejčastěji popisuji z jeho lesů, ale patří k němu i nepřeberné množství luk a polí. Abych štěkl pravdu, polí v něm moc nenajdete, ale louky, těch je tu tolik, že je ani nespočítám.   Tentokrát jsem se vydal do kopců mezi Liškovem a Kladrubcemi. Nevím, jak je to možné, ale obvykle tu nepotkám žádného člobrdu. Přitom Liškov je nádherná víska. Potůček vám teče vesničkou a rozděluje jí na části. O Liškovu vám budu také muset jednou štěknout.   Proběhl jsem Liškovem tempem, jakým šla člobrdice. Ani nevíte, jak moc jsem se těšil na chvilku, až budu moci kopnout do vrtule a zamávat jí chvostem. Když ta chvíle

Křížek u Liškova

   Už jsem zase doma. Prázdniny pomalu končí a já se jdu opět potoulat přírodním parkem Pod Štědrým. Je opravdu dlouho, co jsem vám z něj štěkal naposledy. Léto jsem trávil v Brdech a kolem Orlíku a do mého nejbližšího lesa jsem se nedostal.   Přeběhl jsem přes sklizené pole, na kterém ještě nedávno rostlo obilí, a v mžiku jsem byl v lese. Krásném hlubokém lese, kde lišky dávají dobrou noc. Ani nevíte, jak moc jsem rád, že tomuto místu se kůrovec vyhnul. Všude kolem mne rostou vysoké jehličnaté stromy. Podél lesních cest tečou potůčky vody. Lesní cesty mizí a zase se objevují. Přírodní park Pod Štědrým je opravdu nádherné místečko.   Tlapkal jsem si z kopečka, poslouchal zpěv ptáků, nad kebulí mi svítil puňťa a já se rozhlížel kolem sebe. Očadla hledala změny, které se tu mohly odehrát, když jsem se toulal jinde. Ušadla poslouchala, zda nějaký kámoš neprozradí novinky, co se tu v mé nepřítomnosti odehrály. A famfrňák? Ten si jen tak pro radost větřil.   Netrvalo dlouho a došel jsem na

Zřícenina hradu Příběnice

   Moje poslední dovolenková zastávka mne přivedla na zříceninu hradu Příběnice. To byl zážitek, o který se s vámi musím podělit.   Tlapkal jsem si lesem po měkoučké cestě. Poslouchal jsem ptáčky, co mi zpívali nad hlavou, a užíval si sluníčka, jehož paprsky občas prosvítily mezi stromy. Tlapkal jsem si pohodovým tempem a na nic nemyslel.   Sotva jsem uviděl pěšinku, už jsem si to po ní mašíroval. Vedla mne do pořádného kopce, ale to mi vůbec nevadilo. Byl jsem zvědavý, kam mne zavede. Netrvalo dlouho a zmerčil jsem člobrdu. Musel jsem se vrátit k člobrdici. Tu jste měli vidět, jazyk na vestě a sotva šla.   Jakmile uviděla člobrdu i člobrdice, dala si mne za frak na vodítko. Ani hyjé říkat nemusela a už jsme si jí metli na kopec. Nevím, jak jsem to udělal, ale než jsem stačil mrknout, stál jsem na kopečku před kamennou zdí. Byla ták vysoká, že jsem měl co dělat, abych jí si jí prohlédl.   Sotva jsem si prohlédl první zeď, rozhlédl jsem se po okolí. Musím štěknout, že místo mne opravdu