K buku Dvojáku mne cesta
vedla stále do kopečka. Tlapkal jsem si lesem po krásné lesní cestě. Chvilku
jsem míjel vysoké stromy, které stínily cestu, po které jsem tlapkal. Chvíli
jsem šel podél nízkých hustých stromků a potkával spoustu mravenišť. Těch křižovatek,
co jsem potkal. Bylo jich tolik, že jsem je nespočítal.
Netrvalo dlouho a došel jsem na
konec lesní cesty. Musel jsem se rozhodnout, zda se vydám vlevo či vpravo po
krásné zpevněné cestě. Zabočil jsem doleva a šel přímo proti sluníčku. Už jsem
nebyl pouze v hustém lese. Po pravé tlapce jsem měl stráň, na které rostla
spousta vysokých jehličnatých stromů. Co chvíli, uviděl jsem kamení nebo menší
skalku. Po levé tlapce se toho moc nezměnilo. Zde byly stromky nižší a husté a
občas stínily mraveniště.
Než jsem se nadál, příroda po mé
pravé tlapce se změnila. Les začal houstnout. Podél cesty již byly nižší
jehličnaté stromy a za nimi prosvítala bučina. Její zelená barva svítila do
dálky. Zpěv ptáků, který mne celou cestu doprovázel a v jehož rytmu jsem
se pohyboval, neustával. Ba naopak. Čím dále jsem byl, tím zpěv ptáků sílil.
Cesta mi utíkala jedna radost.
Prohlížel jsem si z cesty a bučinu, když v tom sem zahlédl něco, co
jsem nikdy předtím neviděl. Za několika málo stromky stál obrovský buk. Vidět
obrovský buk v bučině není nic moc překvapivého, ale tento buk byl jiný.
Vypadal jako velký zelený obr. Co obr, vlastně jsem viděl pouze nohy obra.
Nevěděl jsem, zda mám být
zvědavý, nebo se bát. Ještě že mne člobrdice učí, že v přírodě mi nikdo
neublíží. I přes její uklidňující slova jsem nastražil ušadla, vyšponoval
očadla a kožichu jsem poručil, aby se naježil. Nyní jsem byl připraven vyrazit
kupředu.
Pomalu jsem se přibližovat
k pěšince, která mne měla k obrovi zavést. Sotva jsem na ní vkročil,
celý jsem se přikrčil a pokračoval pomalu dopředu. Kebulí se mi honily dvě
myšlenky. Hlavně potichu a pomalu. Čím pomaleji a tišeji půjdeš, tím později tě
obr zmerčí.
Štrádoval jsem si to pěšinkou, co
nejpomaleji to šlo. Obr přede mnou se zvětšoval. Už jsem byl skoro u něj, když
jsem si všiml, že mu chybí kebule. Nyní jsem konečně poznal, že obr není obr.
Poznal jsem, že můj obr jsou dva kmeny spojující se v jeden.
Konečně jsem si byl jist, že mi
obr neublíží. Ve svém obrovi, kterého jsem se tak bál, jsem poznal buk, kterému
chybí koruna. Ani nevíte, jak moc se mi ulevilo. Několikrát jsem proběhl kolem,
několikrát mezi kmeny a obr se ani nehnul. Jak by také mohl. Buk je buk. I když
tento buk je krásný. Jen je škoda, že mu chybí koruna. Ta musela být krásná. A
velká. Určitě byla vidět z dálky. Takové kmeny přeci nemohou mít malou
korunku. Těm náleží pořádná majestátní koruna, co zaujme na první pohled,
stejně jako kmeny.
