Přeskočit na hlavní obsah

Křemel, CHKO Brdy



 To jsem si zase jednou tlapkal do mírného brdského kopečka, co tlapka tlapku mine. Nikam jsem nespěchal. Věděl jsem, že mi nic neuteče. Nad kebulí mi svítilo sluníčko, lehký větřík šimral v kožíšku a ptáčci mi pěkně zpívali do kroku. Zkrátka výlet jak má být.

 Cesta hustým lesem pod vysokými stromy utíkala a než jsem se nadál, už jsem si stál na rozcestí. Jenže kam dál? Všechny cesty, kromě té, po které jsem přišel, vedly do kopečka. Jedna přeci jen byla jiná. Nebyla upravená jako ty ostatní. Byla samá zem, jehličí a kámen. Vypadala, že se moc nepoužívá. Najednou nebylo co řešit. Cesta byla vybrána a já mohl pokračovat vzhůru.

 Kamenům na cestě jsem se snažil vyhnout. Ťapkal jsem si po měkoučké zemi pokryté jehličím a občas ochutnal vodičku z louže.  Les kolem mne se začal měnit. Po pravé tlapce pomalu řídnul. Čím více les řídl, tím více borůvčí pod stromy bylo.

 Na dalším rozcestí mne tlapky zanesly vpravo. Prošel jsem kolem oplocenky. Z krásné lesní cesty se stala pěšinka. Pěšinka úzká, pokrytá kamením a kořeny, lehce zasypaná jehličím. Věděl jsem, že mne musí dovést na místečko, o kterém se mi ani nezdálo. Přesně tak to u těchto brdských pěšinek bývá. Čím pohádkovější jsou, na ještě pohádkovější místa vedou.

 Les po pravé tlapce stále řídnul. Stromy se ztrácely. Najednou, zničehonic, stály husté stromy proti sobě a pěšinka jimi procházela. Se zvědavostí jsem pod stromy proběhl a naskytl se mi pohled vskutku pohádkový.

 Za jediným hustým místečkem široko daleko jsem objevil borůvčí. Z borůvčí rostl sem tam mladý hustý stromek. Pěšinka už nebyla pokrytá jehličím. Už byla skoro celá pokrytá nádhernými kameny.  Sotva jsem zvedl kebulínu, přímo před sebou jsem uviděl borovici. Borovici tak vysokou, že přitahovala můj pohled. Před borovicí jsem viděl hromadu kamení a za ní husté borůvčí.

 Ani nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem mohl odtrhnout očadla od borovice a rozhlédnout se po okolí. To, co jsem uviděl, mi vyrazilo dech. Majestátní borovice nebyla na místě sama. Za ní stálo ještě několik jí podobných borovic, jen byly menší. Všude kolem nich rostlo borůvčí. Viděl jsem něco, co bych v Brdech nečekal. Od Brd, jak je znám, se toto místo liší snad ve všem, v čem může.

 Když jsem vstřebal první dojmy z místa, vyrazil jsem na průzkum. Stačilo pár kroků a po levé tlapce jsem objevil vyhlídku i s lavičkou a ohništěm. To je jediné místo na celém vrcholu, na kterém neroste borůvčí. I pěšinka se pomalu v borůvčí začíná ztrácet. To ovšem, nevadí. Kdo bude chtít, cestu si vždy najde.

 Málem jsem vám zapomněl štěknout, jak se toto pohádkové místo jmenuje. Je to brdský vrchol Křemel, který se tyčí mrňousek od Rožmitálu pod Třemšínem. Je moc zvláštní, že jsem o něm ještě neslyšel. Přitom je to bájo místo, které stojí za návštěvu. Já jej určitě brzy opět navštívím. To pak přijdu druhou stranou, abych zažil nové dobrodružství.