Přeskočit na hlavní obsah

Krkavčí skála

 


 Pěšinkové výlety mám moc rád. Že nevíte, o čem štěkám? No přeci o místech, kde se jde po krásné široké cestě jen kousíček. Zato uzounkých pěšinek s tajemnými zákoutími tu potkáte nespočet.

 Ze začátku jsem se tohoto výletu bál. Člobrdice zaparkovala na mostě, kde jezdilo jedno auto za druhým. Měl jsem strach, že proběhne vodítkový výlet. Naštěstí jsem mrňousek od auta objevil pěšinku a zamířil přímo k ní. Sotva jsem byl na pěšince, už jsem mohl jít, jak člobrdice říká, na frajera. Hezky bez vodítka.

 Kdo by toho nevyužil? Takového kámoše neznám. Hezky jsem si tlapkal kousek před člobrdicí a pročítal vzkazy od kámošů. A že jich tu bylo. Tu na keříku, tu na stromku. Téda, to jsem ale jednou na propáleném místě. Vzkazy mne zavedly pod most na rozcestí. Jenže kudy dál? Většina kámošů mířila po cestě dál.

 Tentokrát vybrala směr člobrdice. Vzkazy nevzkazy, muselo se jít sotva znatelnou pěšinkou vpravo. Musím štěknout, že mne zajímalo, kam ostatní kámoši chodí, ale pěšinka, co vybrala člobrdice, byla tak tajemná, že jsem po ní vyrazil rád.

  Vykračoval jsem si pěšinkou schovanou ve vysoké trávě. Po pravé tlapce jsem měl pořádný krpál, po levé tlapce strašidelný sráz. Musel jsem jít hodně opatrně, abych zůstal na pěšince. Někdy to nebylo vůbec jednoduché. Jelikož bylo po bouřce, několikrát jsem přeskakoval popadané větve. Někde jsem se popadanými větvemi proplétal. Jenže co já, já prošel na rozdíl od člobrdice s lehkostí.

 Cesta přede mnou se pomalu rozšiřovala. Sotva jsem prošel nádhernou bučinou, už jsem stál na rozcestí. Měl jsem na vybranou, buď si odpočinout v přístřešku, nebo vybrat směr. Valil jsem očadla napravo i nalevo a nakonec se rozhodl pro zabočení doleva. Kdo by tak také neučinil, když to byla jediná cesta, která vedla z kopečka.

 Od rozcestí jsem si vykračoval nádhernou lesní cestou pokrytou jehličím. Všude, kam očadlo dohlédlo, byl nádherný hustý les. Tak hustý, že jsem jej raději pozoroval pouze z cesty.

 Cesta se klikatila a než jsem stačil mrknout, už jsem viděl vodičku. A že jí nebylo málo. Za poslední zatáčkou jsem uviděl vodičku všude, kam očadla dohlédla. To byl pohled. Po pravé tlapce les, jinak všude kolem tolik vodičky, až mne zrak přecházel.

 Tlapky, které do té doby šly pohodovým tempem, zrychlily. Ne, že bych běžel, to dělám opravdu jen výjimečně, ale už jsem si to tlapkal rychleji. Prošel jsem chatkovou osadou a opět zašel do lesa. Vodička se mi ztratila z dohledu.

 Ještě že mám famfrňák, na ten se mohu spolehnout. Když očadla ztratí cíl, famfrňák jej vždy najde. Pořádně jsem zavětřil a už jsem si běžel přímo za famfrňákem.

 Netrvalo dlouho a už jsem si to mašíroval uzounkou pěšinkou skrytou pod vysokými stromy. Tlapkal si nahoru a dolu a najednou, zničehonic, jsem opět viděl vodičku. Tentokrát jí bylo ještě více. Kam očadlo dohlédlo, všude samá vodička. Jen pěšinka za mnou byla suchá.

 Došel jsem na kraj pěšinky a pořádně se rozhlédl. Famfrňák mne opravdu dovedl k vodičce, jen ne na koupání. To je tak, když má famfrňák hledat vodičku a ne místo ke koupání. Úplně jsem zapomněl, že na Orlíku je vodička vždy pod kopečkem. Nu což, objevil jsem alespoň bájo vyhlídku. Jak mi člobrdice později řekla, byl jsem na Krkavčí skále.