Procházky kolem vodičky mám moc
rád. A pokud jdu pěšinkou a vedle mne teče čistá chladná řeka, to si výlet
teprve užívám. Řeka Lužnice mne úplně uchvátila.
Tentokrát měla člobrdice
s parkováním trošičku problém. Nakonec se jí ale zaparkovat podařilo a mohlo
se vyrazit. To byla cesta. Než jsem došel od auta k lesu, myslel jsem, že
se upeču. Jakmile jsem vběhl do lesa, už mi horko nebylo. V lese byl
krásně vlhký vzduch a ta vůně, to bylo bájo.
Pobíhal jsem po vlhké lesní cestě
pokryté měkoučkým bahýnkem a zasypané jehličím. Cesta mne vedla stále
z kopečka. Do kroku mi zpívali ptáčci a sluníčko stále svítilo. Já si
vrtěl chvostem a očadla měla co dělat, aby něco nepřehlédla.
Takto vlhký les jsem dlouho
nezažil. Nejen, že jsem si tlapkal pod vysokými stromy, ještě všude kolem mne
tekly potůčky vody. Štěkl bych, že tyto potůčky tu nejsou stále, ale vznikají
po vydatných deštích. To nic nemění na faktu, že vypadají kouzelně.
Sotva jsem seběhl kopeček, už
jsem se rochnil v potůčku. Ten tu teče stále. To jsem poznal hned, co jsem
uviděl obroušené kamínky v jeho korytu. Navíc kolem potůčku roste tolik
kapradí a dalších rostlinek, že je radost na ně pohledět.
Sotva jsem se smočil
v potůčku, famfrňák zaznamenal další vodičku. Kebulí mi prolétla myšlenka,
že jsem asi musel být moc hodný, když mne člobrdice vzala na místo, kde je
tolik vodičky. Moc často se totiž nestává, že bych měl skoro celý výlet
s vodičkou v dosahu.
Sotva mi famfrňák oznámil
přítomnost další vodičky, rozvrtěl jsem chvost, zamával člobrdici a mašíroval
kupředu. Tentokrát jsem neběžel. Musel jsem šetřit síly na plavání. Prohopkal
jsem kolem tábora bez táborníků, minul krásnou chajdu pod skálou, proběhl
zatáčkou a už jsem věděl, že jsem u cíle.
Vodičku jsem stále neviděl, zato
její šumění nešlo přeslechnout. Napnul jsem ušadla, nastražil očadla a pomalu a
s rozvahou šel za šumem. Prodral jsem se vysokou trávou a už jsem byl ve
vodě. Jen to žbluňklo. Takový vstup do vodičky jsem nečekal. Ale co naplat, už
jsem byl ve vodičce a nezbývalo mi nic jiného, než začít plavat.
Ze začátku bylo plavání legrace.
Jakmile jsem se dostal dál od břehu, proud řeky zesílil a už se mi dobře
neplavalo. Vrátil jsem se proto zpět a raději šel chvilku po souši. Tedy, pokud
se o vlhké pěšince dá mluvit jako o souši.
Pěšinka vedle Lužnice se mi
měnila pod tlapami. Chvilku byla úzká, co chvilku se rozšířila. Chvilku jsem
šel z kopečka a za chvilinku se plazil do krátkého, zato však prudšího
kopečka. I les kolem mne se měnil. Chvilku jsem šel krásnou bučinou, jindy lesem
smíšeným. A ty skály pod stromy, ty byly super.
Abych štěkl pravdu, cesta mi
utíkala, ani nevím jak. Chvilku jsem plaval, chvilku běžel po pěšince. Co
chvilku jsem pozoroval překážky v řece a mával na vodáky. Když mi
člobrdice řekla, že se pojedu koupat do Lužnice, netušil jsem, že to bude
taková bájo prochajda.
