Přeskočit na hlavní obsah

Lužnice

 

 Procházky kolem vodičky mám moc rád. A pokud jdu pěšinkou a vedle mne teče čistá chladná řeka, to si výlet teprve užívám. Řeka Lužnice mne úplně uchvátila.

 Tentokrát měla člobrdice s parkováním trošičku problém. Nakonec se jí ale zaparkovat podařilo a mohlo se vyrazit. To byla cesta. Než jsem došel od auta k lesu, myslel jsem, že se upeču. Jakmile jsem vběhl do lesa, už mi horko nebylo. V lese byl krásně vlhký vzduch a ta vůně, to bylo bájo.

 Pobíhal jsem po vlhké lesní cestě pokryté měkoučkým bahýnkem a zasypané jehličím. Cesta mne vedla stále z kopečka. Do kroku mi zpívali ptáčci a sluníčko stále svítilo. Já si vrtěl chvostem a očadla měla co dělat, aby něco nepřehlédla.

 Takto vlhký les jsem dlouho nezažil. Nejen, že jsem si tlapkal pod vysokými stromy, ještě všude kolem mne tekly potůčky vody. Štěkl bych, že tyto potůčky tu nejsou stále, ale vznikají po vydatných deštích. To nic nemění na faktu, že vypadají kouzelně.

 Sotva jsem seběhl kopeček, už jsem se rochnil v potůčku. Ten tu teče stále. To jsem poznal hned, co jsem uviděl obroušené kamínky v jeho korytu. Navíc kolem potůčku roste tolik kapradí a dalších rostlinek, že je radost na ně pohledět.

 Sotva jsem se smočil v potůčku, famfrňák zaznamenal další vodičku. Kebulí mi prolétla myšlenka, že jsem asi musel být moc hodný, když mne člobrdice vzala na místo, kde je tolik vodičky. Moc často se totiž nestává, že bych měl skoro celý výlet s vodičkou v dosahu.

 Sotva mi famfrňák oznámil přítomnost další vodičky, rozvrtěl jsem chvost, zamával člobrdici a mašíroval kupředu. Tentokrát jsem neběžel. Musel jsem šetřit síly na plavání. Prohopkal jsem kolem tábora bez táborníků, minul krásnou chajdu pod skálou, proběhl zatáčkou a už jsem věděl, že jsem u cíle.

 Vodičku jsem stále neviděl, zato její šumění nešlo přeslechnout. Napnul jsem ušadla, nastražil očadla a pomalu a s rozvahou šel za šumem. Prodral jsem se vysokou trávou a už jsem byl ve vodě. Jen to žbluňklo. Takový vstup do vodičky jsem nečekal. Ale co naplat, už jsem byl ve vodičce a nezbývalo mi nic jiného, než začít plavat.

 Ze začátku bylo plavání legrace. Jakmile jsem se dostal dál od břehu, proud řeky zesílil a už se mi dobře neplavalo. Vrátil jsem se proto zpět a raději šel chvilku po souši. Tedy, pokud se o vlhké pěšince dá mluvit jako o souši.

 Pěšinka vedle Lužnice se mi měnila pod tlapami. Chvilku byla úzká, co chvilku se rozšířila. Chvilku jsem šel z kopečka a za chvilinku se plazil do krátkého, zato však prudšího kopečka. I les kolem mne se měnil. Chvilku jsem šel krásnou bučinou, jindy lesem smíšeným. A ty skály pod stromy, ty byly super.

 Abych štěkl pravdu, cesta mi utíkala, ani nevím jak. Chvilku jsem plaval, chvilku běžel po pěšince. Co chvilku jsem pozoroval překážky v řece a mával na vodáky. Když mi člobrdice řekla, že se pojedu koupat do Lužnice, netušil jsem, že to bude taková bájo prochajda.