Přeskočit na hlavní obsah

NS U Drtiče - Bílá skála



 Tentokrát mne tlapky zanesly na vzdělávací výlet. Člobrdice zaparkovala na parkovišťátku těsně u naučné stezky U Drtiče – Bílá skála. Cesta, po které jsme sem jeli, ke konci vypadala, jako že by se po ní jezdit nemělo. Žádný zákaz vjezdu na ní ovšem nebyl, tak to riskla. A udělala dobře.

 První, co jsem z naučné stezky uviděl, byl malý přístřešek u parkovišťátka. Těch stop, co kolem něj bylo, mi prozradilo, že sem chodí hodně kámošů. Někteří vedou i člobrdy s malými svišti. Není se čemu divit. Naučná stezka je co by pro kost doběhl od Rožmitálu pod Třemšínem.

 Tlapkal jsem si svým vlastním tempem. Kebuli hrdě vztyčenou, očadla a famfrňák v pohotovosti. Tlapky mne vedly po krásné zpevněné lesní cestě lemované nepřeberným množstvím lesních květin. Květin, na které se slétaly včelky, čmeldové a motýli ze všech stran. A že jich tu bylo. Tolik druhů motýlů jsem snad na jednom místě ještě neviděl.

 Cesta mne vedla lesem do mírného kopečka. Sotva jsem došel k druhé tabuli na naučné stezce, objevil jsem bájo lázně. Co je na tabuli, to si nevzpomínám, ale jak vonělo bahýnko pod vytěženými stromy, to mi v paměti utkvělo. Stejně jako „spokojený“ výraz člobrdice, když viděla mou spokojenost, jak se s úsměvem rochní v bahýnku.

 Když jsem byl dostatečně zamaskován, vydal jsem se po směru šipky kupředu. Stále jsem šel lesem, jen ne už tak hustým, jako tu ještě nedávno byl. I v místních končinách zaúřadoval kůrovec. Na jedné straně cesty je krásný les a na druhé straně cesty zatím mýtina.

 Pobíhal jsem si po mýtině a snažil se najít kámoše, co tu trvale bydlí. K mému překvapení na mne na kraji mýtiny u lesa vykouknul srneček. Nevím, jak to dělám, asi je to tím, že našlapuji potichu, ale srnky a srnečky v Brdech potkávám často.

 Kývnul jsem srnečkovi na pozdrav a dále zkoumal mýtinu. Na jejím druhém konci, u měkoučké lesní cesty, jsem narazil na další ceduli. Ta popisuje život lýkožrouta smrkového. Naproti ceduli jsem objevil oplocenku. Tu jsem musel prozkoumat zblízka. Je osázená nádhernými mladými stromečky. Ty snad lýkožroutovi ukáží, kdo je s hajným lesa pán a bez koho se les neobejde. A až vyrostou, opět bude na místě krásný hustý les, který poskytne domov spoustě kámošů.

 Vydal jsem se podél oplocenky dál po lesní cestě kupředu. Kopeček se začal pomalu zvedat. Netrvalo dlouho a přede mnou se objevil pěkný kopec. Tedy kopec. Byl to hodně strmý kousek kopečka. Než se člobrdice zmohla na slovo, už jsem byl na něm. Člobrdice se mne snažila zavolat, ale já se nedal. Bylo mi jasné, že kdybych se k ní vrátil, musel bych kopeček zdolávat znovu. Na to jsem moc pohodlný pejsek a raději jsem s úsměvem na rtech pozoroval, jak se horkotěžko škrábe za mnou.

 Malou přestávku jsem potřeboval. Zkoumání a držení se trasy dá zabrat. Počkal jsem, až člobrdice dofuní ke mne a vydal se dále. Přede mnou stála mohutná skála. Vedla na ní malá pěšinka. Na skále jsem uviděl další člobrdy. Doufám, že výkon člobrdice neviděli. Jestli jo, tak bych se musel červenat.

 Vrátil jsem se k člobrdici a pomalu vyrazil na skálu. Jako vždy, když jsou nablízku další člobrdové, musím jít u nohy. Nevím proč, ale obvykle někoho potkám na místě, kam se tak moc těším. Přišlo mi, že jdeme na skálu celou věčnost. Přitom to bylo jen pár kroků. Jakmile jsem na skálu dorazil, uviděl jsem něco, co mi vyrazilo dech.

 Stál jsem u velkého altánu. Za altánem byla spousta borůvčí a hustý vzrostlý les. Před altánem se rozprostírala vyhlídka do dáli. Do hodně velké dálky. Koukal jsem na malé vísky, velká pole a louky, na hluboké lesy. Díky strmé skále pode mnou jsem měl pocit, že mi svět leží u nohou.

 Veškerá únava ze mne spadla. Nevím, zda to bylo zdoláním cíle, nádhernou vyhlídkou, nebo baštou, co mi nesla člobrdice. Každopádně jsem se cítil báječně. Svobodně a naprosto spokojeně.

 Po chvilce odpočinku člobrdice zavelela k odchodu. Být to na mne, klidně tu zůstanu. Na tomto místě pozorovat západ a východ slunce, to musí být zážitek. Jenže jako správný parťák, neopustím svou parťačku. Ztěžka jsem se zvedl a už jsem si to hopkal borůvčím.

 Netrvalo dlouho a v borůvčí jsem našel další směrovku. Vedla mne hustým lesem úzkou pěšinkou hluboko do lesa. Pěšinka byla jako z pohádky. Všude mech a pařezy. Občas borůvčí. Člobrdice se musela skrčit, aby pohodlně prošla.

 Jak to tak bývá, nic netrvá věčně. Za chvilku větve nad pěšinkou začaly řídnout a já stál na krásné měkoučké lesní cestě. Les přede mnou ustoupil a já zahlédl další přístřešek.

 Rozeběhl jsem se k přístřešku, co mi tlapy dovolily. Opět jsem se ocitl pod vysokými stromy v borůvčí. Jen před přístřeškem nebyla majestátní skála, ale kamenné moře z krásných bílých kamenů. Nad kamenným mořem jsem opět viděl do dálky. Za stromy se rozprostíraly pole, louky a lesy a já po dlouhé době poznal městečko, na které koukám. Byl to Rožmitál pod Třemšínem. Podle čeho jsem ho poznal, určitě víte. Jeho čapí komín je opravdu skvělým orientačním bodem.

 Když jsem si odpočinul, pomalu jsem se vydal po pěšince z kopečka. Když jsem se otočil zpět k přístřešku, uviděl jsem z kamenů vyskládané terasy. Co tu kdysi mohlo stát, nebo proč je tu někdo stavěl, to je mi dnes záhadou.

 Pomalu jsem sestupoval z kopečka. Chvilku jsem šel krásným lesem, chvilku vedle mýtinek. Minul jsem krmelce, ze kterých rádi baští srnky. Než jsem se nadál, už jsem byl opět u lázní. Člobrdice byla v bezpečné vzdálenosti. Musel jsem využít poslední příležitosti a ošetřit si kožich. Hupsnul jsem si do louže a rochnil se, dokud člobrdice nedorazila.

 Musím štěknout, že tato procházka byla procházkou snů. Super voňavé lázně a nádherné vyhlídky. Celou cestou mi nad kebulí zpívali ptáčci. Na nebi se honily mraky. Kdo má rád vyhlídky, na vyhlídkách naučné stezky U Drtiče si přijde na své. A kdo z člobrdů by se chtěl vykoupat, může si vzít plavky. Na koupaliště v Rožmitále je to co by pro kostičku doběhl.