Tentokrát mne tlapky zanesly na
vzdělávací výlet. Člobrdice zaparkovala na parkovišťátku těsně u naučné stezky
U Drtiče – Bílá skála. Cesta, po které jsme sem jeli, ke konci vypadala, jako
že by se po ní jezdit nemělo. Žádný zákaz vjezdu na ní ovšem nebyl, tak to
riskla. A udělala dobře.
První, co jsem z naučné
stezky uviděl, byl malý přístřešek u parkovišťátka. Těch stop, co kolem něj
bylo, mi prozradilo, že sem chodí hodně kámošů. Někteří vedou i člobrdy
s malými svišti. Není se čemu divit. Naučná stezka je co by pro kost
doběhl od Rožmitálu pod Třemšínem.
Tlapkal jsem si svým vlastním
tempem. Kebuli hrdě vztyčenou, očadla a famfrňák v pohotovosti. Tlapky mne
vedly po krásné zpevněné lesní cestě lemované nepřeberným množstvím lesních
květin. Květin, na které se slétaly včelky, čmeldové a motýli ze všech stran. A
že jich tu bylo. Tolik druhů motýlů jsem snad na jednom místě ještě neviděl.
Cesta mne vedla lesem do mírného
kopečka. Sotva jsem došel k druhé tabuli na naučné stezce, objevil jsem
bájo lázně. Co je na tabuli, to si nevzpomínám, ale jak vonělo bahýnko pod
vytěženými stromy, to mi v paměti utkvělo. Stejně jako „spokojený“ výraz člobrdice,
když viděla mou spokojenost, jak se s úsměvem rochní v bahýnku.
Když jsem byl dostatečně
zamaskován, vydal jsem se po směru šipky kupředu. Stále jsem šel lesem, jen ne
už tak hustým, jako tu ještě nedávno byl. I v místních končinách
zaúřadoval kůrovec. Na jedné straně cesty je krásný les a na druhé straně cesty
zatím mýtina.
Pobíhal jsem si po mýtině a
snažil se najít kámoše, co tu trvale bydlí. K mému překvapení na mne na
kraji mýtiny u lesa vykouknul srneček. Nevím, jak to dělám, asi je to tím, že
našlapuji potichu, ale srnky a srnečky v Brdech potkávám často.
Kývnul jsem srnečkovi na pozdrav
a dále zkoumal mýtinu. Na jejím druhém konci, u měkoučké lesní cesty, jsem
narazil na další ceduli. Ta popisuje život lýkožrouta smrkového. Naproti ceduli
jsem objevil oplocenku. Tu jsem musel prozkoumat zblízka. Je osázená nádhernými
mladými stromečky. Ty snad lýkožroutovi ukáží, kdo je s hajným lesa pán a
bez koho se les neobejde. A až vyrostou, opět bude na místě krásný hustý les,
který poskytne domov spoustě kámošů.
Vydal jsem se podél oplocenky dál
po lesní cestě kupředu. Kopeček se začal pomalu zvedat. Netrvalo dlouho a přede
mnou se objevil pěkný kopec. Tedy kopec. Byl to hodně strmý kousek kopečka. Než
se člobrdice zmohla na slovo, už jsem byl na něm. Člobrdice se mne snažila
zavolat, ale já se nedal. Bylo mi jasné, že kdybych se k ní vrátil, musel
bych kopeček zdolávat znovu. Na to jsem moc pohodlný pejsek a raději jsem
s úsměvem na rtech pozoroval, jak se horkotěžko škrábe za mnou.
Malou přestávku jsem potřeboval.
Zkoumání a držení se trasy dá zabrat. Počkal jsem, až člobrdice dofuní ke mne a
vydal se dále. Přede mnou stála mohutná skála. Vedla na ní malá pěšinka. Na
skále jsem uviděl další člobrdy. Doufám, že výkon člobrdice neviděli. Jestli jo,
tak bych se musel červenat.
Vrátil jsem se k člobrdici a
pomalu vyrazil na skálu. Jako vždy, když jsou nablízku další člobrdové, musím
jít u nohy. Nevím proč, ale obvykle někoho potkám na místě, kam se tak moc
těším. Přišlo mi, že jdeme na skálu celou věčnost. Přitom to bylo jen pár
kroků. Jakmile jsem na skálu dorazil, uviděl jsem něco, co mi vyrazilo dech.
Stál jsem u velkého altánu. Za
altánem byla spousta borůvčí a hustý vzrostlý les. Před altánem se
rozprostírala vyhlídka do dáli. Do hodně velké dálky. Koukal jsem na malé
vísky, velká pole a louky, na hluboké lesy. Díky strmé skále pode mnou jsem měl
pocit, že mi svět leží u nohou.
Veškerá únava ze mne spadla.
Nevím, zda to bylo zdoláním cíle, nádhernou vyhlídkou, nebo baštou, co mi nesla
člobrdice. Každopádně jsem se cítil báječně. Svobodně a naprosto spokojeně.
Po chvilce odpočinku člobrdice
zavelela k odchodu. Být to na mne, klidně tu zůstanu. Na tomto místě
pozorovat západ a východ slunce, to musí být zážitek. Jenže jako správný
parťák, neopustím svou parťačku. Ztěžka jsem se zvedl a už jsem si to hopkal
borůvčím.
Netrvalo dlouho a v borůvčí
jsem našel další směrovku. Vedla mne hustým lesem úzkou pěšinkou hluboko do
lesa. Pěšinka byla jako z pohádky. Všude mech a pařezy. Občas borůvčí.
Člobrdice se musela skrčit, aby pohodlně prošla.
Jak to tak bývá, nic netrvá
věčně. Za chvilku větve nad pěšinkou začaly řídnout a já stál na krásné
měkoučké lesní cestě. Les přede mnou ustoupil a já zahlédl další přístřešek.
Rozeběhl jsem se
k přístřešku, co mi tlapy dovolily. Opět jsem se ocitl pod vysokými stromy
v borůvčí. Jen před přístřeškem nebyla majestátní skála, ale kamenné moře
z krásných bílých kamenů. Nad kamenným mořem jsem opět viděl do dálky. Za
stromy se rozprostíraly pole, louky a lesy a já po dlouhé době poznal městečko,
na které koukám. Byl to Rožmitál pod Třemšínem. Podle čeho jsem ho poznal,
určitě víte. Jeho čapí komín je opravdu skvělým orientačním bodem.
Když jsem si odpočinul, pomalu
jsem se vydal po pěšince z kopečka. Když jsem se otočil zpět
k přístřešku, uviděl jsem z kamenů vyskládané terasy. Co tu kdysi
mohlo stát, nebo proč je tu někdo stavěl, to je mi dnes záhadou.
Pomalu jsem sestupoval
z kopečka. Chvilku jsem šel krásným lesem, chvilku vedle mýtinek. Minul
jsem krmelce, ze kterých rádi baští srnky. Než jsem se nadál, už jsem byl opět
u lázní. Člobrdice byla v bezpečné vzdálenosti. Musel jsem využít poslední
příležitosti a ošetřit si kožich. Hupsnul jsem si do louže a rochnil se, dokud
člobrdice nedorazila.
Musím štěknout, že tato procházka
byla procházkou snů. Super voňavé lázně a nádherné vyhlídky. Celou cestou mi
nad kebulí zpívali ptáčci. Na nebi se honily mraky. Kdo má rád vyhlídky, na
vyhlídkách naučné stezky U Drtiče si přijde na své. A kdo z člobrdů by se
chtěl vykoupat, může si vzít plavky. Na koupaliště v Rožmitále je to co by
pro kostičku doběhl.
