V poslední době se toulám na
místech, která jsem již před lety navštívil. Ani nevíte, jak moc se za tu dobu
změnily. Tedy za dobu, jsou to necelé dva roky, jinde rok. Přesto bych tato
místa nepoznal. Nejinak je tomu u partyzánského bunkru.
Že mám dovést člobrdici
k partyzánskému bunkru jsem věděl. Myslel jsem si, že to bude sranda.
Vždyť už jsem u něj byl. Musím štěknout, že si pamatuji, jak moc se mi
v něm líbilo. Že se jeho okolí až tak změní, to jsem ovšem nemohl tušit. A
opět v tom má prsty kůrovec. Tedy prsty, možná bych měl říci křídla. Vždyť
ten kam doletí, tam nadělá paseku.
U partyzánského bunkru to platí
dvojnásob. Pamatuji si, jak byl bunkr schovaný v hustém lese. Také si
pamatuji, jak jsem kolem něj prošel a pokračoval dál. Ani jsem si jej nevšiml. Musím
štěknout, že je stále stejně dobře maskovaný. Jen to okolí vypadá úplně jinak.
Že budu u cíle, jsem poznal na
rozcestí pojmenované Třemšín. kaple, rozcestí. Vysoký majestátní strom se
směrovkami je stále na místě. Dokonce za ty roky přibyla i směrovka
k bunkru. Nebo že bych si jí předtím nevšiml? To už nevím.
Vydal jsem se přímo za
famfrňákem. Les nechal za sebou a spokojeně si vrtěl chvostem do rytmu zpěvu
ptáků. Hopkal jsem si po cestě a nic mne netížilo. Vyšel jsem z lesa ven a
už jsem se viděl v dalším lese, kde jsem věděl, že bunkr je.
Tlapkal jsem si stále dopředu.
Minul super vyhlídková místa. Sluníčko mi příjemně vyhřívalo hřbet a já se
těšil, až si zase odpočinu v bunkru. Pamatuji si, jaké v něm bylo
příjemné chláďo. Stále jsem si tlapkal a už mi to připadalo jako věčnost. Vždyť
takhle dlouho jsem minule od rozcestí k bunkru nešel. Tady se musela stát
nějaká zrada.
A také že ano. Sotva jsem otočil
celé své tělo a očadla už skoro koukala k vyhlídce, uviděl jsem zábradlí.
Musím štěknout, že jsem bunkr opět přešel. A to jsem se skoro u něj kochal
vyhlídkou.
Nevím, jak se to mohlo stát.
Možná jsem byl až moc sebevědomý a famfrňák neměl v pohotovosti. Jinak
opravdu nevím. Co ovšem vím s jistotou, že jsem se kroutil v rytmu
zpěvu ptáků a vůbec nehledal cíl. Když jsem jej zmerčil, člobrdice nečlobrdice,
musel jsem u něj být první. Jinak by se mi mohlo stát, že by jej člobrdice
objevila dříve. Rozeběhl jsem se takovou rychlostí, až se mi za tlapami prášilo
a v mžiku jsem byl před bunkrem. Vyběhl jsem schody, hrdě se posadil a
čekal, až přijde člobrdice a pochválí mne za objev.
Když člobrdice uviděla, že jsem
se vydal zpět, otočila se a pomalu se vydala v mých stopách. Netrvalo
dlouho a byla u mne. Opatrně vyšla po schodech. Než jsem stačil mrknout, už
jsem byl v příjemném chládku bunkru.
V bunkru se nic nezměnilo.
Stolek a lavice tu jsou stále. Jen zvenku bych to nepoznal. Schůdky jsou
víceméně stále stejné a zábradlí též. Jen majestátní strom, co hlídal vstup do
bunkru, již není, stejně jako hustý les nad bunkrem.
Musím vám štěknout, že mne absence
lesa mrzí. Na druhou stranu, okolí je krásně uklizené a nabízí bájo vyhlídku.
Nebude trvat dlouho a lesníci sem vysadí pidi stromky. A po pár letech bude
bunkr opět maskovaný a po vyhlídce nebude ani památky. To se sem přijdu opět
podívat.
