Přeskočit na hlavní obsah

Pod Krkavčí skálou

 

 Jak jsem vám již včera štěknul, na Krkavčí skále se nedalo koupat. Vodička sice byla všude kam očadlo dohlédlo, jenže k ní nevedla vůbec žádná cesta. A skočit ze skály? To určitě ne, ta je pořádně vysoká. Jo, kdyby to byla skalka mrňousek nad vodou, to bych si ještě troufnul, ale skákat z Krkavčí skály? To je o život.

 Vzdát pořádné koupačky jsem se nechtěl. Vydal jsem se proto pěšinkou zpět na lesní cestu a než člobrdice stihla jakkoli zareagovat, už jsem si to metl z kopečka. Tentokrát už jsem si metl na jistotu. Famfrňák měl za úkol vyhledat vodičku ke koupání, neměl jen hledat vodičku v okolí.

 Kopec, ze kterého jsem si tlapkal, byl čím dál tím prudší. Super měkoučká lesní cesta pokrytá jehličím byla čím dál tím hrubší. Čím jsem byl blíže vodičce, tím bylo na cestě méně jehličí. Zato přibývalo kamení a travička.

 Potkal jsem několik pěšinek. Na některé jsem se chtěl jít podívat. Jenže už když jsem byl na Krkavčí skále, začaly mi nad kebulí poletovat mraky. Vypadalo to, že každou chvilku zaprší. Jenže já si chtěl tak moc před deštěm zaplavat, že zkoumání pěšinek muselo jít stranou.

 Už jsem byl skoro pod kopcem, když jsem došel do další chatkové osady. Nikde jsem neviděl ani živáčka. Možná byli někde schovaní, protože osada vypadala tak upraveně, že sem člobrdové určitě často jezdí. Abych štěkl pravdu, moc bych se divil, kdyby do chatek nejezdili. Já bych tu pečený vařený. Bydlet si takhle pod stromy, kde vás najde opravdu jen někdo, kdo má skvělý famfrňák.

 Nad člobrdy z chatek jsem neměl moc času přemýšlet. Než jsem došel k poslední chatce, cesta se rozestoupila a já uviděl zátoku. Super bájo zátoku s vodičkou. To byla chvíle, kdy jsem kopnul do vrtule. Věděl jsem, že mne člobrdice dojde. Jedna tlapa střídala druhou, ušadla mi ve větru vlála a vypláznutý jazyk mi málem nafackoval. Jenže já musel. Musel jsem hupsnout do vodičky. Tak moc jsem se těšil a času nebylo nazbyt.

 Seskočil do zátoky a vběhl do vody. Jaké bylo překvapení, když jsem letěl vodičkou a stále neplaval. Už jsem byl tak daleko od břehu, že kdybych měl plavat, určitě tak daleko neplavu. Co naplat, vracel jsem se k člobrdici s vědomím, že tady si určitě nezaplavu.

 Proběhl jsem vodičkou, vyběhl na břeh, osvěžil člobrdici a šup do vodičky. Běžel jsem jako o závod. Když nebude koupačka, alespoň se proběhnu. Jakmile se mi tato myšlenka prohnala kebulí, už jsem jí měl pod vodičkou. To bylo překvapení.

 Stačilo běžet o mrňousek vedle a už se dalo plavat. Sice jsem na to mohl přijít jiným způsobem, ale i tento byl srandovní. Alespoň pro člobrdici. Ale myslím si, že jí nepobavilo ani tak to, že jsem skončil s kebulí pod vodičkou jako můj překvapený šťastný výraz. Jak přeci všichni dobře víte, když mám radost já, má jí i člobrdice. Navíc vím, že se na ní mohu spolehnout. Stejně jako člobrdice se může spolehnout na mne.