Kolem Lužnice jsou opravdu super
místa. Vůbec jsem nečekal, že bych u této řeky objevil hustý listnatý les a
nepřeberné množství zajímavých zastávek. O bájo koupání vám už asi ani štěkat
nemusím. A ty pěšinky. To je pohádka. Nikde jinde než u Lužnice jsem nenarazil
na tak krásné pěšinky, jen tak se klikatící mezi stromy.
Opět jsem si mašíroval po krásné
měkoučké pěšince. Klikatila se ve vysoké trávě. Po levé tlapce jsem měl řeku,
ve které jsem se každou chvilku smočil. Po pravé tlapce hustý les
s vysokými majestátnými stromy. Tlapkal jsem si nádhernou přírodou, která
hrála všemi barvami zelené. Tomu se říká procházka.
Pěšinka pod mými tlapkami se
pomalu začala měnit. Měkoučká pěšinka pomalu přecházela v kamennou a
začínala stoupat. Ne, že by šlo o velké stoupání, ale přeci jen kopeček to byl.
Les po pravé tlapce se také pomalu měnil. Stromů ubývalo a nahrazovaly je keře
a skály.
Netrvalo dlouho a doplakal jsem
na místo, kde se pěšinka prudce stočila vpravo. Následovalo prudší stoupání po
kamenité cestě. Tlapkal jsem si nahoru, co tlapka tlapku mine. Nikam jsem
nespěchal. Člobrdice šla ták pomalým tempem, že ani spěchat nemělo cenu.
Sotva jsem se dostal na kopeček,
čekalo mne překvapení. Přímo přede mnou jsem uviděl tmu a na konci světlo. Něco
podobného jsem nikdy neviděl. Ze srázu po levé tlapce jsem koukal na řeku, jinak
všude kolem mne byly skály a občas keř. Abych štěkl pravdu, čekal jsem na
člobrdici a doufal, že nebudeme muset tím zvláštním místem projít. Kebulí se mi
honila myšlenka, že když tma přede mnou udělala díru ve skále, co asi udělá se
mnou.
Sotva dorazila člobrdice, už
chtěla pokračovat dál. Vůbec nedávala na mé smíšené pocity. Ani zastavit se
nedala. Jen tak si do tmy vlezla a volala na mne, abych šel za ní. No co,
poslouchat se musí a tak jsem vyrazil.
Jaké bylo moje překvapení, když
jsem z příjemného chládku vešel do ještě většího. Ke všemu zde byl krásně
vlhký vzduch a země jakbysmet. Už vím, proč byl famfrňák v klidu. Nějak
tušil, že tohoto místa se nemusím bát.
Ve chvíli, kdy mi člobrdice
oznámila, že jsem ve skalním tunelu, opustily mne i ty poslední obavy. Tlapky
se roztančily, chvost rozvrtěl a já si začal poletovat tunelem jako závod.
Musím vám štěknout, že ať jsem sebevětší průzkumník, jsou místa, která se mi na
první pohled moc nelíbí. Ale obvykle se mi po chvilce zalíbí a vůbec se mi od nich
nechce pryč.
