Přeskočit na hlavní obsah

Studánka Pod Vrchy, CHKO Brdy

 

Neznám lepší procházky, než když jdu do lesa a široko daleko nikdo není. To se mi běhá, jedna radost. Nad kebulí mi zpívají ptáčci, vysoké si stromy mi poskytují stín a já si připadám jako v ráji. Občas proběhnu mezi květinami, občas se svlažím v potůčku, který teče vedle cesty. Jazyk mám skoro až na zemi, ale to ke mne patří.  To jsou chvíle, kdy jsem ten nejšťastnější pes této planety.

 

Možná i proto mám Brdy rád. Ty mi poskytují všechno, co potřebuji. A toho prostoru. V Brdech si připadám, že patří opravdu jen mne. Málokdy někoho potkám a jen málokdy někoho zaslechnu. Brdy jsou opravdu ráj na zemi.

 

Když si takhle běhám v místech, kde jsem ještě nebyl, mám kebuli plnou myšlenek. Tyto procházky nejsou jen tak. Jak už jsem Brdy poznal, mají spoustu tajemství. A ty se obvykle ukrývají na místech, kde bych je nečekal.

 

Tentokrát jsem vlezl do lesa a myslel jen na to, jak se proběhnu. Plán zněl jasně, vydat ze sebe veškerou energii a po dlouhé době se podívat po místních kámoších. Už je to dlouho, co jsem nějakého potkal. Naposledy se mi smál srneček u Třemšínské studny. To už je opravdu dávno.

 

Vybral jsem si les, který je již od silnice vysoký a hustý. Proběhl jsem přes posečenou louku a už jsem byl v lese. Objevil jsem super bájo lesní cestu. Měkoučkou, pokrytou nízkou trávou. Jen koleje byly vyjeté a udusané, tam se šlo dobře člobrdici.

 

Nikam jsem nespěchal. Pobíhal jsem si po cestě a pozoroval okolí. Občas jsem přeskočil potůček. Nikam daleko od cesty jsem se nevydával. To vím moc dobře, že se nesmí.

 


 Jak jsem si tak tlapkal podél cesty, objevil jsem vysokou trávu a spoustu květin. Nevěřili byste tomu, kolik v nich bylo života. Včelka střídala včelku, občas jsem objevil i čmeldu. A těch motýlů. To uvidět Rampepurda, hned by měla o zábavu postaráno.

 Jak jsem tak hopkal vedle vysoké trávy, zmerčil jsem překážu. Hupsnul jsem na cestu k člobrdici a už si jí metl po cestě, co mi tlapky dovolily. O větru v ušadlech vám ani nebudu štěkat, protože takový fofr se popsat nedá.

 Za chvilku jsem si stál u lávky. To bylo to, co jsem z dálky viděl. Nemohl jsem uvěřit vlastním očadlům. Přes úzký potůček vede krásná dřevěná lávka. Nebýt zábradlí, vůbec bych si jí z dálky nevšiml. Možná bych jí dokonce přešel.

 Jak jsem si tak prohlížel lávku, začal mne svrbit famfrňák. Nebylo to takové to svrbění, jako že přes něj dostanu. Bylo to svrbění, které větří překvapení. Vztyčil jsem jej proto vzhůru a vydal se směrem, kterým mne vedl.

 Sotva jsem udělal pár skoků, už jsem stál u studánky. U krásné dřevěné studánky, kterou chrání vysoký strom. Nemohl jsem věřit vlastním očadlům. Tuhle krásnou studánku jsem z dálky neviděl, ale lávky jsem si všimnul. Zvláštní. Asi budu muset očadla procvičit, protože by se mohlo stát, že jednou nějaké zajímavé místečko přejdu. A to by byla škoda.