Neznám lepší procházky, než když
jdu do lesa a široko daleko nikdo není. To se mi běhá, jedna radost. Nad kebulí
mi zpívají ptáčci, vysoké si stromy mi poskytují stín a já si připadám jako
v ráji. Občas proběhnu mezi květinami, občas se svlažím v potůčku, který
teče vedle cesty. Jazyk mám skoro až na zemi, ale to ke mne patří. To jsou chvíle, kdy jsem ten nejšťastnější
pes této planety.
Možná i proto mám Brdy rád. Ty mi
poskytují všechno, co potřebuji. A toho prostoru. V Brdech si připadám, že
patří opravdu jen mne. Málokdy někoho potkám a jen málokdy někoho zaslechnu.
Brdy jsou opravdu ráj na zemi.
Když si takhle běhám
v místech, kde jsem ještě nebyl, mám kebuli plnou myšlenek. Tyto procházky
nejsou jen tak. Jak už jsem Brdy poznal, mají spoustu tajemství. A ty se
obvykle ukrývají na místech, kde bych je nečekal.
Tentokrát jsem vlezl do lesa a
myslel jen na to, jak se proběhnu. Plán zněl jasně, vydat ze sebe veškerou
energii a po dlouhé době se podívat po místních kámoších. Už je to dlouho, co
jsem nějakého potkal. Naposledy se mi smál srneček u Třemšínské studny. To už
je opravdu dávno.
Vybral jsem si les, který je již
od silnice vysoký a hustý. Proběhl jsem přes posečenou louku a už jsem byl
v lese. Objevil jsem super bájo lesní cestu. Měkoučkou, pokrytou nízkou
trávou. Jen koleje byly vyjeté a udusané, tam se šlo dobře člobrdici.
Nikam jsem nespěchal. Pobíhal
jsem si po cestě a pozoroval okolí. Občas jsem přeskočil potůček. Nikam daleko
od cesty jsem se nevydával. To vím moc dobře, že se nesmí.

Jak jsem si tak tlapkal podél cesty, objevil jsem vysokou trávu a spoustu květin. Nevěřili byste tomu, kolik v nich bylo života. Včelka střídala včelku, občas jsem objevil i čmeldu. A těch motýlů. To uvidět Rampepurda, hned by měla o zábavu postaráno.




