Přeskočit na hlavní obsah

Třemšín, CHKO Brdy



 Na Třemšín jsem se vypravil již poněkolikáté. Je to hodně zvláštní kopec, který vždy mile překvapí. Nejednou se mi stalo, že jsem cestou prošel kolem zajímavého zastavení a ani jsem si ho nevšiml. Z toho jsem se poučil a nyní si dávám velký pozor.

 Na Třemšín vede několik cest. Některé jsou krásně upravené, po kterých vyjede i kočárek. Pak tu máme klasické lesní cesty pokryté jehličím. Vlastně bych měl štěknout staré lesní cesty, jsou totiž užší než dnešní lesní cesty, ale zároveň jsou širší než pěšinky. Po těch se to tlapká jedna radost. A pak tu máme pěšinky. Těch na Třemšín vede tolik, že jsem je ani nespočítal.

 Já sem nejraději chodím po krásné lesní cestě. Prohlédnu si Třemšínskou studnu, posvačím pod přístřeškem pod kapličkou, ze kterého je parádní výhled do okolí, zastavím se u kapličky a než stihnu mrknout, jsem u dalšího přístřešku na vrcholu Třemšín. Světe div se, v  přístřešku jsem nikdy neposeděl. Vždy byl obsazen partou člobrdů. Třemšín je jediné místo, na kterém vždy někoho potkám. Věřte tomu nebo ne, je fajn pocit vědět, že se Brdy toulá někdo jiný než já.

 Třemšínský přístřešek nechám za zády a jdu zkoumat vrchol. Nevěřili byste, kolik je tu zastavení. Nejen, že na Třemšíně býval kdysi dávno hrad. Bývala tu i rozhledna. Ani jedno nepamatuji, ale zbytky hradu jsou na místě stále znatelné. Za sebe musím štěknout, že se po nich skvěle běhá.

 Kdykoli se na Třemšín vypravím, kebulí se mi honí, jak mohl hrad vypadat. Kdo na hradě bydlel a jak se na hradě žilo. Les tu podle mne nebyl a Třemšín se majestátně tyčil do dálky. Nyní z hradu zbyly jenom zdi. Místy stále vysoké, místy by je jeden pohledal.

 Po zdech se mi běhá jedna radost. Mohu po nich oběhnout celý hrad. Uprostřed nádvoří stojí majestátní strom se značkou vrcholu a metry, jak je Třemšín vysoký. Těch pachů, co tu můj famfrňák zaznamená, to je vždy pohádka. Takové místo se jinde špatně hledá. Možná ještě v restauraci, v ní má také famfrňák spoustu práce, ale tady je to práce jiná.

 Na Třemšíně nezkoumám jen místní obyvatele. I když vím, že jich tu žije. Ptáčci mi tu zpívají nad kebulí, srnky poskakují pod hradbami, občas se mezi kameny objeví had. Dokonce i zajocha jsem tu viděl, ale ten sem asi jen zabloudil. Co by tu také dělal, na zřícenině. Člobrdové tu pobíhají po hradě a někdy mi to přijde, že něco hledají. Co to může být, to nevím. Ale asi je to skvěle ukryto.

 Když mám vůně dostatečně prozkoumané, dojdu ke stromu na nádvoří, pokynu mu na rozloučenou, zamávám chvostem a malou pěšinkou vyrazím na vyhlídku. Z té je vidět do dáli. Kam až, to vám neštěknu. Vidím kopce, lesy, pole a vísky. Občas nějakého hada. Nebo hadici. To nepoznám. Na vyhlídce se vždy uložím a jen tak se kochám a nabírám síly.

 Hodně člobrdů co zavítá na Třemšín, na vyhlídku zapomene. Za sebe musím štěknout, že je to škoda. Takové poležení co je tady, to nenajdete na celém Třemšíně. Dobře, uznávám, jako člobrdové sedíte na zemi, ale co vám budu štěkat, je to příroda. A ta neublíží.