Přeskočit na hlavní obsah

Třemšínská bouda a Gangloffův kříž

 

 Kdy naposledy jste si řekli „zvednu své tělo a půjdu se jen tak projít“? Abych štěkl pravdu, já už ani nepamatuji. Ve svém okolí mám tolik místeček, co musím navštívit, že na podobné toulky přichází čas v zimě, kdy se člobrdici nechce parkovat na lesních cestách.

 Jenže co čert nechtěl. Vím o super nádherných místečkách, ale jsou ták blízko cesty, že pro samotné zastavení to nevypadá na dlouhý výlet. Proto někdy neváhám a mířím ke svému naplánovanému místečku oklikou. I to může být sranda.

 Tentokrát byla mým cílem Třemšínská bouda. Už jsem u ní byl, ale šel jsem jinou cestou. Věděl jsem proto, kam chci jít, ale bylo třeba provětrat kebuli. Vždyť počasí k tomu vybízí. V lese je nádherně i za vysokých teplot a nyní, když je po deštích, je v nich super vlhký vzduch. Na něj si člobrdové musí přivyknout, ale mne to nevadí a člobrdice je ráda, že máme kam jít.

 K Třemšínské boudě jsem si vyrazil po krásné zpevněné cestě hlubokým lesem. Sluníčko prosvítalo mezi stromy a já se těšil z krásného dne. Člobrdice měla obličeji nasazený úsměv a neustále něco fotila. 

 Když mne krásná cesta omrzela, hupsnul jsem do lesa a hledal místa na focení. Musím štěknout, že to nebyla jednoduchá činnost. Místeček k focení je tu tolik, že vybrat opravdu ty top, je skoro nadpsí výkon.

 Chvíli jsem běhal v borůvčí a ukazoval člobrdici nádherné modré borůvky. O kousek dál jsem pobíhal jehličím a kapradím. V těchto místech jsem objevil spoustu zajímavých skal a skalek. O mrňousek dále zase větve, které už měly to nejlepší za sebou, ale díky dešti, sluníčku a broučkům získali tak zvláštní tvary, že vyfoceny být musely.

 Ani jsem se nenadál, přeběhl jsem další zpevněnou cestu a byl jsem pod nádhernými vysokými jehličnatými stromy. Tady jsem si už jen tak pobíhal a užíval si klidu místní přírody. Nikdo nebyl slyšet, nikdo nebyl vidět, jen ptáčci nad kebulí občas zazpívali krátkou písničku.

 Za chvilku jsem se ocitl na krásné kamenité pěšince. Kebulí mi prolétlo jediné. Tak moc jsem se dal do pozorování přírody, že jsem vyběhl na pěšinku ke Křemelu, kde jsem byl nedávno. Ne, že by mi to vadilo. Tady je také hodně míst, které stojí za vyfocení. A když má člobrdice opravdu fotící náladu a já nikam nespěchám, ukážu jí místečka, která jsme naposledy minuli.

 Na Křemel jsem se tentokrát nevydal. Vydal jsem se směrem k Třemšínu, ukázal člobrdici kameny u oplocenky a zavedl jí na cestu porostlou borůvčím. Tou jsme také šli nedávno. Tušil jsem, že v tomto počasí bude stále plná louží a loužiček a já se pořádně napiju. O láznění neštěkám, to je samozřejmostí. Obzvláště tady, na místě, kde jsou lázně plné jehličí. To je vůně. A kožíšek jak se po láznění leskne. To je bájo.

Pomalu jsem se dostával ke svému cíli. Třemšínská bouda na mne mávala. Sluníčko jí krásně ozařovalo. Gangloffův kříž stojící hned vedle ní byl ukrytý ve stínu majestátního stromu, stejně jako posezení pro člobrdy.

 Jako vždy byla Třemšínská bouda otevřená a vyzývala k návštěvě. Nic se v ní nezměnilo. Kříž je stále na místě, přikázání také a stále je krásně uklizená a připravená pro tuláky, kteří hledají místo k přespání. Abych štěknul pravdu, ona i za deště uvítá psíky a jejich člobrdy s otevřenými dveřmi.  Podle toho, co mi říkala člobrdice, se bouda nezamyká. Je tedy možné jí navštívit kdykoli.

 Pomalu ale jistě jsem začínal pociťovat únavu. Proběhl jsem sice jenom malou část Brd, zato důkladně. Očadla i famfrňák dostaly zabrat, ale vyplatilo se. Člobrdice má spoustu bájo fotek z přírody.

 Ještě než jsem se s boudou a Gangloffovým křížem rozloučil, proběhl jsem nejbližší okolí. Až na malé znamení od člobrdů je tu opravdu nedotčená příroda. Už nyní se těším, až se sem vrátím.  Chtělo by to za sněhu, tak snad letos napadne. A člobrdice pojede na pytli z kopečka. Tady by to jelo jedna radost.