Kdy naposledy jste si řekli
„zvednu své tělo a půjdu se jen tak projít“? Abych štěkl pravdu, já už ani
nepamatuji. Ve svém okolí mám tolik místeček, co musím navštívit, že na podobné
toulky přichází čas v zimě, kdy se člobrdici nechce parkovat na lesních cestách.
Jenže co čert nechtěl. Vím o
super nádherných místečkách, ale jsou ták blízko cesty, že pro samotné
zastavení to nevypadá na dlouhý výlet. Proto někdy neváhám a mířím ke svému
naplánovanému místečku oklikou. I to může být sranda.
Tentokrát byla mým cílem
Třemšínská bouda. Už jsem u ní byl, ale šel jsem jinou cestou. Věděl jsem
proto, kam chci jít, ale bylo třeba provětrat kebuli. Vždyť počasí k tomu
vybízí. V lese je nádherně i za vysokých teplot a nyní, když je po
deštích, je v nich super vlhký vzduch. Na něj si člobrdové musí
přivyknout, ale mne to nevadí a člobrdice je ráda, že máme kam jít.
K Třemšínské boudě jsem si
vyrazil po krásné zpevněné cestě hlubokým lesem. Sluníčko prosvítalo mezi
stromy a já se těšil z krásného dne. Člobrdice měla obličeji nasazený
úsměv a neustále něco fotila.
Když mne krásná cesta omrzela,
hupsnul jsem do lesa a hledal místa na focení. Musím štěknout, že to nebyla
jednoduchá činnost. Místeček k focení je tu tolik, že vybrat opravdu ty
top, je skoro nadpsí výkon.
Chvíli jsem běhal v borůvčí
a ukazoval člobrdici nádherné modré borůvky. O kousek dál jsem pobíhal jehličím
a kapradím. V těchto místech jsem objevil spoustu zajímavých skal a
skalek. O mrňousek dále zase větve, které už měly to nejlepší za sebou, ale díky
dešti, sluníčku a broučkům získali tak zvláštní tvary, že vyfoceny být musely.
Ani jsem se nenadál, přeběhl jsem
další zpevněnou cestu a byl jsem pod nádhernými vysokými jehličnatými stromy.
Tady jsem si už jen tak pobíhal a užíval si klidu místní přírody. Nikdo nebyl
slyšet, nikdo nebyl vidět, jen ptáčci nad kebulí občas zazpívali krátkou
písničku.
Za chvilku jsem se ocitl na
krásné kamenité pěšince. Kebulí mi prolétlo jediné. Tak moc jsem se dal do
pozorování přírody, že jsem vyběhl na pěšinku ke Křemelu, kde jsem byl nedávno.
Ne, že by mi to vadilo. Tady je také hodně míst, které stojí za vyfocení. A
když má člobrdice opravdu fotící náladu a já nikam nespěchám, ukážu jí
místečka, která jsme naposledy minuli.
Na Křemel jsem se tentokrát
nevydal. Vydal jsem se směrem k Třemšínu, ukázal člobrdici kameny u
oplocenky a zavedl jí na cestu porostlou borůvčím. Tou jsme také šli nedávno.
Tušil jsem, že v tomto počasí bude stále plná louží a loužiček a já se
pořádně napiju. O láznění neštěkám, to je samozřejmostí. Obzvláště tady, na
místě, kde jsou lázně plné jehličí. To je vůně. A kožíšek jak se po láznění
leskne. To je bájo.
Pomalu jsem se dostával ke svému
cíli. Třemšínská bouda na mne mávala. Sluníčko jí krásně ozařovalo. Gangloffův
kříž stojící hned vedle ní byl ukrytý ve stínu majestátního stromu, stejně jako
posezení pro člobrdy.
Jako vždy byla Třemšínská bouda
otevřená a vyzývala k návštěvě. Nic se v ní nezměnilo. Kříž je stále
na místě, přikázání také a stále je krásně uklizená a připravená pro tuláky,
kteří hledají místo k přespání. Abych štěknul pravdu, ona i za deště uvítá
psíky a jejich člobrdy s otevřenými dveřmi. Podle toho, co mi říkala člobrdice, se bouda
nezamyká. Je tedy možné jí navštívit kdykoli.
Pomalu ale jistě jsem začínal
pociťovat únavu. Proběhl jsem sice jenom malou část Brd, zato důkladně. Očadla
i famfrňák dostaly zabrat, ale vyplatilo se. Člobrdice má spoustu bájo fotek z
přírody.
Ještě než jsem se s boudou a
Gangloffovým křížem rozloučil, proběhl jsem nejbližší okolí. Až na malé znamení
od člobrdů je tu opravdu nedotčená příroda. Už nyní se těším, až se sem
vrátím. Chtělo by to za sněhu, tak snad letos
napadne. A člobrdice pojede na pytli z kopečka. Tady by to jelo jedna
radost.
