Přeskočit na hlavní obsah

Třemšínská studna, CHKO Brdy



 Při hledání Třemšínské studny jsem se opravdu zapotil. I srnka se na mne přišla podívat. Kdyby se uměla smát nahlas, určitě by se nahlas smála. Co smála, možná i řehtala. Přitom studna je hned vedle cesty, pouze trošku jinde, než je uvedeno v mapě.

 Člobrdice a mapa, to je také někdy materiál. Obzvlášť, když si zapne GPSku a hledá cíl podle ní. To pak někdy chodíme stále na stejném kousku země sem a tam, dokud místo nenalezneme. Někdy se toto hledání vyplatí, někdy ne. V Brdech samozřejmě platí, spíše nevyplatí.

 K Třemšínské studně mne vedla nejdříve malá pěšinka, krytá vysokými stromy. Když jsem konečně došel na cestu plnou bájo voňavých loužiček, věděl jsem, že jsem blízko. Abych pravdu štěkl, nevěděl jsem, že hledám přímo Třemšínskou studnu. Vlastně mi bylo jedno, co hledám. Pořádně jsem si užíval výlet se vším, co k němu patří.

 Tlapkal jsem si spokojeně lesem, kebuli vztyčenou. Ušadla poslouchala nádherný zpěv ptáků, očadla pozorovala okolí a famfrňák větřil vše, co očadla a ušadla nemohla zaznamenat. Na famfrňák se mohu vždy spolehnout. Když nic zajímavého nenavětří, vím, že stále nejsem u cíle. Jen kdyby mne tak člobrdice občas poslechla.

 Vyláznil jsem se v první větší louži a mohl pokračovat dál. Stál jsem si na krásné lesní cestě stíněné vysokými majestátními stromy a přemýšlel, kudy půjdu. Měl jsem pouze dvě možnosti. Mohl jsem si vybrat cestu z kopečka, nebo do kopečka. Vybral jsem si směr do kopečka a už jsem si tlapkal kupředu.

 Člobrdice šla pomalu za mnou. Pod majestátními stromy se mi tlapkalo jedna radost. Tentokrát jsem nešel tempem tlapka tlapku mine. Tentokrát jsem si vesele poposkakoval do rytmu zpěvu ptáků. Co jsem také mohl dělat jiného. Po levé straně cesty byl sráz, který se mi zkoumat nechtělo. Po pravé straně byly popadané větve stromů od posledního velkého fičáku. Do nich mám vstup přísně zakázán. Tam by mohli bydlet místní kámoši. Nebo bych si mohl ve své neopatrnosti ublížit. To bych opravdu nerad. Navíc, kdo mne viděl tlapkat do rytmu zpěvu ptáků, moc dobře ví, že je to zajímavá podívaná.

 Že hledáme cíl cesty, jsem zjistil ve chvíli, kdy jsem se musel několikrát vrátit k člobrdici. Držela v ruce telefon a chodila po cestě sem a tam. Deset kroků kupředu, deset dozadu. Několik kroků mezi větve a opět zpět na cestu. Stále si mrmlala, že už jsme v cíli. Co chtěla najít, bylo pro mne v tuto chvíli záhadou. Pod větve se mi lézt nechtělo. Ke všemu jsem věděl, že mne pod nimi nic zajímavého nečeká.

 Jenže člobrdice si vedla svou. Stále se pohybovala na tom samém místě a předváděla ten samý taneček. Ze začátku to bylo vtipné, ale když to dělala delší dobu, přestalo mne bavit jí pozorovat a raději jsem se šel vyláznit.

 Když mne člobrdice uviděla v lázních, protočila panenky, uklidila telefon a mohlo se konečně vyrazit kupředu. Udělal jsem pár skoků a už jsem si to mašíroval vedle cesty úzkou pěšinkou kupředu. Zaplul jsem mezi stromky na pěšinku tak rychle, že to člobrdice ani nezahládla. Jakmile chtěla pěšinku přejít, vyskočil jsem na cestu a pořádně jí vylekal. Jo jo, legrace musí být. Předtím se mi schovávala člobrdice, nyní jsem jí to vrátil i s překvapením.

 Ve chvilce, kdy se mne lekla, stočila hlavu na pěšinku, ze které jsem vyskočil, a vypískla radostí. Přímo před ní stála v celé své kráse Třemšínská studna. Ta studna, kvůli které se mi i srnka smála. Přesně ta studna, kvůli které člobrdice prolézala popadané větve vedle cesty a snažila se jí najít.

 Opět jsem člobrdici ukázal, že než nějaká moderní GPSka a mapa v telefonu, je lepší mít s sebou na prochajdě parťapku, který okolí prozkoumá za ní. S úsměvem a dalo by se štěknout, že i s téměř 100% úspěšností. Mapy prostě lidi jenom matou, zato pořádný psí famfrňák je dovede do cíle.