Potkat u cesty tři dřevěné kříže,
to se nestane každý den. Potkat jeden, to není žádný zázrak, ale hned tři vedle
sebe? To už je zvláštní.
Tentokrát jsem si tlapkal, co
tlapka tlapku mine. Nikam jsem nespěchal. Ptáčci mi zpívali nad kebulí a já si
vykračoval v rytmu jejich zpěvu. Do kroku jsem si spokojeně vrtěl chvostem
a nic mne netížilo. Mraky na obloze jsem také neřešil. Když zaprší, zaprší. Nic
by se nedělo.
Mám moc rád tyhle klidné
procházky. Sice jich moc není, ale za to si mohu sám. Sami přeci dobře víte, že
kamkoli se hnu, musím vše zkontrolovat. Od místních kámošů přes všechny pěšinky
až po ukrytá místa, která objevím čirou náhodou. Jenže pak přijde den, kdy si
řeknu dost. Je třeba, jen tak si protáhnout kosti a užít si přírody. To pak
vytáhnu člobrdici do lesa a jen tak si spolu potichu tlapkáme.
Někdy tlapkám s člobrdicí, někdy
před ní s famfrňákem v pohotovosti očmuchávám každý pařez a strom, který
minu. Občas zabořím kebuli do křoví a předstírám, že mne hrozně zajímá. Abych
štěkl pravdu, někdy spíše dělám, že mne něco nezajímá a nemohu se udržet, až to
pořádně zkontroluji. Ale to všechno moc dobře víte.
Jen tak si tlapkat lesem, co
tlapka tlapku mine, jsem samozřejmě dlouho nevydržel. Sotva jsem po pravé
tlapce uviděl kamenitý sráz s několika skalkami, částečně ukrytý pod vysokými
stromy, klidná procházka skončila. Tady jsem mohl narazit na spoustu kámošů.
Kdyby jenom kámošů, co kdybych
objevil jeskyni nebo studánku? Na podobných místech není o malé studánky nouze.
Obzvlášť po dešti. To mezi kameny vznikají opravdu malinkaté studánky
s nádhernou čistou vodičkou. Tato místa jako člobrdové možná nazýváte
jinak, ale louží je označit nemohu. Ty se skládají z vodičky a čupr
voňavého bahýnka. Jenže to v těchto mých ministudánkách není. V nich
je opravdu pouze čistá průzračná vodička.
Než člobrdice stihla mrknout, už
jsem hopkal po stráni. Opatrně jsem našlapoval, aby mi tlapka nezapadla mezi
kameny. To by mne opět musela osvobozovat člobrdice a to nemohu dopustit. Už
jsem přeci velký Frája a podobným nehodám se musím vyhnout.
Jak jsem si tak hopkal
z kamene na kámen, famfrňák ani očadla žádnou ministudánku nebo kámoše
nenašla. Chtěl jsem se proto vrátit k člobrdici a chvilku jí dělat
společníka, když v tom očadlo zahlédlo tři kříže. Jen tak si stojí u cesty
a já si hopkám po kamení.
Ve chvíli, kdy mi kebulí
prolétlo, že by je člobrdice mohla objevit dříve než já, kopnul jsem do vrtule
a bezpečnost nebezpečnost, řítil se přímo k nim. Samozřejmě jsem u nich
byl první. Člobrdice šla ták pomalu, že jsem se stihl vydýchat a předstírat, že
jsem k nim přišel klidným procházkovým tempem. Dokonce i prozkoumat jsem
je stihl, než dorazila.
Ke třem křížům, které jsem
objevil, se váže krásné povídání. To mi vyprávěla člobrdice, sotva ke mne
dorazila. Na místě se stalo jednomu člobrdovi neštěstí. Byl zde proto postaven
kříž, aby se na neštěstí nezapomnělo. Když se kříž začal rozpadat, dva člobrdové
se nezávisle na sobě rozhodli, že starý kříž nahradí. Vznikly proto dva nové
kříže místo jednoho. Když už byly hotové, postavily se na toto místo. Jenže
třetí zůstal stále v dobrém stavu, tak tu dnes stojí kříže tři.
Někdy i člobrdice zná zajímavé příběhy.
Už se moc těším, co mi bude vyprávět po návštěvě Podbrdského muzea. Třeba se
v něm dozví více podobných příhod. A já vám budu moci občas štěknout
nějakou tu zajímavost.
