Přeskočit na hlavní obsah

Vodopády na Příběnickém potoce

 

 Někdy si říkám, že už mne nic nepřekvapí. Obvykle je to na místech, u kterých si myslím, že je mám důkladně prozkoumané. Ani netušíte, jak snadné je se mýlit.

 Tlapkal jsem si nádherným hustým listnatým lesem, který hrál všemi barvami zelené. Tlapka tlapku střídala na uzounké pěšince, která se klikatila mezi stromy. Po levé tlapce jsem měl koryto šumějící řeky, po pravé tlapce svah, ze kterého občas trčela skála. A mezitím jsem byl já s člobrdicí, na pohádkové pěšince. Nad kebulí mi svítilo sluníčko, ptáčci mi zpívali do kroku a já si spokojeně tlapkal a vrtěl chvostem do rytmu. Byl jsem na místě, kde mi nic neschází.

 Ani nevím proč, ale měl jsem nutkavou potřebu dát do pohotovosti famfrňák. Očadla nikoho neviděla, ušadla neslyšela a i přesto nechtěl být můj famfrňák v klidu. Sotva jsem jej zvedl k nebi, už jsem ucítil, proč mi vyhlásil pohotovost. Zmobilizoval jsem ušadla a už jsem si to metelil kupředu.

 Pěšinka nepěšinka, proběhl jsem se mezi stromy a zničehonic jsem stál v korytu potoka. Všude, kam očadlo dohlédlo, byla spousta kamení a balvanů. Přes to všechno tekla voda proudem. Jak se valila z kopce dolů po kamenech, vytvořila nádherné vodopády.

 Nevěřil jsem vlastním očadlům. Taková nádhera a já jí objevím náhodou. Vodička nádherně voněla a já se snažil celý potok vypít. Dokud jsem jej neobjevil, vůbec jsem nevěděl, že mám takovou žízeň.

 Po krátké občerstvovací pauze jsem se vydal po proudu potůčku. Netrvalo dlouho a už jsem byl v Lužnici. To jsem si mohl myslet, že má Lužnice takové bájo přítoky. Vždyť tu čistou svěží vodičku musí někde brát.

 Hupsnul jsem do řeky a pořádně si zaplaval. S mokrým kožíškem jsem si to mašíroval zpět k člobrdici. Ta už měla vodopády vyfocené a mohlo se pokračovat dále za famfrňákem. Vydal jsem se zpět na pěšinku, zabočil do leva a zničehonic jsem stál na lávce. Ať jsem se rozhlížel sebevíc, ty nádherné vodopády jsem neviděl. A to jsem stál kousek nad nimi. Ještě že mám famfrňák, byla by škoda o takovou podívanou přijít.

 Vodopády jsem nechal za sebou a pokračoval pod vysokými stromy dál. Pěšinka, po které jsem tlapkal, se pomalu rozšiřovala. Netrvalo dlouho a už jsem si pelášil po krásné lesní cestě s pozůstatky lázní. Na kožíšku mi moc bahýnka nezůstalo, ale tlapky jsem měl krásně obalené.

 Jak jsem se tak brodil zbytky bahýnka, uviděl jsem u cesty kruh z kamení. Na tomto místě, kde jsou pouze stromy, větve a bahýnko, to bylo opravdu zvláštní. Kruh jsem musel jít zkontrolovat. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že se jedná o studánku. Měl jsem z dalšího objevu radost, ale mrzelo mne, že je studánka bez vody. A to si stojí kousek od řeky a potoka, kde teče opravdu hodně vodičky.