Někdy si říkám, že už mne nic
nepřekvapí. Obvykle je to na místech, u kterých si myslím, že je mám důkladně
prozkoumané. Ani netušíte, jak snadné je se mýlit.
Tlapkal jsem si nádherným hustým
listnatým lesem, který hrál všemi barvami zelené. Tlapka tlapku střídala na
uzounké pěšince, která se klikatila mezi stromy. Po levé tlapce jsem měl koryto
šumějící řeky, po pravé tlapce svah, ze kterého občas trčela skála. A mezitím
jsem byl já s člobrdicí, na pohádkové pěšince. Nad kebulí mi svítilo
sluníčko, ptáčci mi zpívali do kroku a já si spokojeně tlapkal a vrtěl chvostem
do rytmu. Byl jsem na místě, kde mi nic neschází.
Ani nevím proč, ale měl jsem
nutkavou potřebu dát do pohotovosti famfrňák. Očadla nikoho neviděla, ušadla
neslyšela a i přesto nechtěl být můj famfrňák v klidu. Sotva jsem jej
zvedl k nebi, už jsem ucítil, proč mi vyhlásil pohotovost. Zmobilizoval
jsem ušadla a už jsem si to metelil kupředu.
Pěšinka nepěšinka, proběhl jsem
se mezi stromy a zničehonic jsem stál v korytu potoka. Všude, kam očadlo
dohlédlo, byla spousta kamení a balvanů. Přes to všechno tekla voda proudem.
Jak se valila z kopce dolů po kamenech, vytvořila nádherné vodopády.
Nevěřil jsem vlastním očadlům.
Taková nádhera a já jí objevím náhodou. Vodička nádherně voněla a já se snažil
celý potok vypít. Dokud jsem jej neobjevil, vůbec jsem nevěděl, že mám takovou
žízeň.
Po krátké občerstvovací pauze
jsem se vydal po proudu potůčku. Netrvalo dlouho a už jsem byl v Lužnici.
To jsem si mohl myslet, že má Lužnice takové bájo přítoky. Vždyť tu čistou
svěží vodičku musí někde brát.
Hupsnul jsem do řeky a pořádně si
zaplaval. S mokrým kožíškem jsem si to mašíroval zpět k člobrdici. Ta
už měla vodopády vyfocené a mohlo se pokračovat dále za famfrňákem. Vydal jsem
se zpět na pěšinku, zabočil do leva a zničehonic jsem stál na lávce. Ať jsem se
rozhlížel sebevíc, ty nádherné vodopády jsem neviděl. A to jsem stál kousek nad
nimi. Ještě že mám famfrňák, byla by škoda o takovou podívanou přijít.
Vodopády jsem nechal za sebou a
pokračoval pod vysokými stromy dál. Pěšinka, po které jsem tlapkal, se pomalu
rozšiřovala. Netrvalo dlouho a už jsem si pelášil po krásné lesní cestě
s pozůstatky lázní. Na kožíšku mi moc bahýnka nezůstalo, ale tlapky jsem
měl krásně obalené.
Jak jsem se tak brodil zbytky
bahýnka, uviděl jsem u cesty kruh z kamení. Na tomto místě, kde jsou pouze
stromy, větve a bahýnko, to bylo opravdu zvláštní. Kruh jsem musel jít
zkontrolovat. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že se jedná o
studánku. Měl jsem z dalšího objevu radost, ale mrzelo mne, že je studánka
bez vody. A to si stojí kousek od řeky a potoka, kde teče opravdu hodně
vodičky.
