Mít doma ségruši, která vám nedá
ani na chviličku pokoj, není žádný med. Nedávno jsem zjistil, že jediná
možnost, jak jí alespoň trošku unavit, je vzít jí na delší výlet. Já na tyto
vzdálenosti moc nejsem, ale co bych pro trošku klidu neudělal. Mrknul se na člobrdici a naše pohledy mluvily
jasně. Jedeme.
Po půl hodince jízdy člobrdice
zaparkovala v Hutích pod Třemšínem. Nemám to sem daleko a je tu opravdu
krásně. Sotva jsem vyskočil z auta, už jsem si vykračoval nádhernou
zpevněnou cestou do mírného kopečka. Cestou jsem potkal partičku člobrdů. Asi
jsem budil respekt, protože mne brali obloukem. Koutkem ušadla jsem zaslechl,
jak se ptají člobrdice, zda vyrazila na medvědy. Prý na medvědy. Za jednoho
bych ségruši hned vyměnil. To bysme byli tým. Člobrdice by se s námi
nebála a jak by se mi chrupalo.
Mašíroval jsem si spokojeně dále
do mírného kopečka. Cestou jsem si představoval, jak krásně by mi s méďou
bylo. Na druhou stranu, ségruše by mi asi chyběla. Vždyť takové pometlo se jen
tak nevidí. Netrvalo dlouho a hned se ukázalo, že pometlo jí říkám oprávněně.
Já mám kebuli plnou medvědů a ségruše se jde kamarádit se slimákem. To si
vybrala parťáka. Jako by jich na zahradě neměla dost. Musí si najít slimáka
z Brd.
Naštěstí jsem za chvilku objevil
studánku a myšlenky hodil za kebuli. Hrdě si stála pod stromy a pomaloučku
pouštěla vodičku do přírody. Nevím proč, ale kebulí mi blesklo něco o
křišťálové studánce a laních. Nad kebulí mi prozpěvovali ptáčci a já se cítil
ták báječně.
Když jsem měl studánku prohlédnutou,
vydal jsem se po cestě dále do kopečka. Studánku jsem nechal po levé tlapce za
sebou a už jsem si to mašíroval vzrostlým lesem na blízký vrchol. Ani jsem
neštěknul a stál jsem u maringotky na vrchu se zvláštně vysokými stromky.
Všude, kam očadlo dohlédlo, bylo borůvčí a na něm spousta borůvek. Těch
pěšinek, co jsem v borůvčí našel, to bylo něco.
Nevěděl jsem, kterou pěšinkou se
vydat. Jedna vedla za stromy, další z kopce. Za chvilku jsem stál na
stráni a koukal na protější les. Takových vyhlídek jsem na Hřebencích objevil,
že jsem je ani nepočítal. Ke všemu je vrchol tak zajímavý, že by byla škoda
ztrácet čas počítáním. To je lepší pěšinku za pěšinkou poctivě zkoumat a
vyhlídky se objeví sami.
Cesta z Hřebenců mne vedla
z kopečka. Plynulého mírného kopečka, ze kterého se tlapká jedna radost.
Les kolem houstne a řídne. Kameny se mění z malých na velké. Kolem toho
všeho roste nepřeberné množství květin. Květin, na které se slétá hmyz
z širokého okolí. Kromě zpěvu ptáků nad hlavou je všude slyšet bzukot. Než
se nadějete, už jste na dalším kopci, který se nazývá Kobylí hlava.
Proč zrovna Kobylí hlava, to mi
kebule nebere. Kam očadlo dohlédne, všude nachází pozůstatky tvrziště. Kolem je
spousta pěšinek. Některé vedou do kopečka, jiné do rokle. Dokonce je tu i jedna
okružní. Tu jsem objevil náhodou. Na okružní pěšince je super pařez. Když na
něj posadíte člobrdy, určitě tu vyprosíte svančinku. Z pařezu je totiž
pěkná vyhlídka do okolí. A když budete potichu, možná kolem vás začnou běhat
ještěrky. Těch tu bydlí opravdu hodně.
Po malé sváče jsem se vydal dál.
Mé tlapky si odpočinuly a nabraly síly. Rozeběhly se z kopečka a najednou
byly na krásné zpevněné cestě. O Brdech všem štěkám, že zkratky se v nich
nevyplácí. Jenže jsou chvíle, kdy se nutně potřebuji proběhnout lesem. Už jsem
měl v merku cestu, po které jsem se chtěl vydat. Člobrdice se mne snažila
přesvědčit, že půjdeme po cestě. Nepochodila a šlo se po mém přes les.
To bylo něco. Pod tlapami
měkoučké jehličí. Všude kolem na zemi větve, ptáčci nad kebulí mi zpívali,
Rampepurda pobíhala ode mne k člobrdici a zase ke mne. Jen člobrdice se
táhla ták strášně pomalu. Neustále koukala pod nohy a jeden by řekl, že hledá
houby. Než stačila mrknout, byl jsem na své cestě. Jak jsem se na ní dostal, to
vám neštěknu. O co se s vámi podělím, je, že mezi mnou a člobrdicí bylo
hodně hluboké koryto potůčku bez vody. Bylo tak široké, že se jej člobrdice
bála přeskočit. Mně se zpátky nechtělo, tak jsem si tlapkal po svém. Nakonec se
ke mne člobrdice přeci jenom dostala a mohlo se pokračovat dále.
To už jsem uviděl nádhernou
kazatelnu. Takovou jsem nikde jinde neviděl. Jeden by štěkl, že je to super
lesní domek na čtyřech nožkách. Velký tak akorát. V něm bych klidně
bydlel. Koukal bych si na svah plný borůvčí. Zadním oknem bych pozoroval
největší kamenné moře ve středních Čechách. Musím štěknout, že tato kazatelna
stojí opravdu na krásném místě u přírodní památky Hřebence. Kdo tu jednou byl,
určitě mi dá zapravdu.
Přírodní památku Hřebence jsem
nechal za hřbetem a vyrazil na Moricku. O té jsem slyšel tolikrát, že jí musím
navštívit. Nádhernou chatku na rozcestí a malým rybníčkem nedaleko. Očadla jsem
měl v pohotovosti a čekal, až se mi Moricka ukáže.
Dříve než očadla uviděla Moricku,
famfrňák navětřil super bájo voňavou louži. Ke všemu tak velkou, že jsem se do
ní vešel i se ségruší. Kdyby byla o mrňousek hlubší, mohl jsem si v ní
zaplavat. Takto jsem si musel vystačit s lázněmi. Nabral jsem na sebe
tolik bahýnka, co jen můj kožíšek snesl a vyrazil kupředu.
Tlapkal jsem si nádherným
vzrostlým lesem a najednou stála přede mnou v celé své kráse. Malá dřevěná
chaloupka s krásným zápražím. Stála hrdě pod majestátním stromem. Sama tu
nebyla. Vedle chaloupky jsem objevil malý pomníček.
Jak jsem si tak pobíhal kolem Moricky
a čmuchal, kdo všechno se tu zastavil, udeřila mne do famfrňáku vůně vodičky.
Čerstvé svěží vodičky. Vždyť já úplně zapomněl, že za Morickou je malý
rybníček, ve kterém se dá plavat. Přitom jsem při plánování výletu na koupání
trval.
Rozeběhl jsem se po trávou
porostlé cestě a než jsem se nadál, stál jsem na posečené louce. Rybníček jsem
neviděl. Co bylo na místě zvláštní, byla jeho vůně, která mne táhla za keře
uprostřed louky. Ještě že mám vytříbený famfrňák. Nebýt jej, tak bych jej
s člobrdicí určitě minul. O ségruši ani neštěkám. Ta myslí jen na zábavu,
ale že by pořádně zkoumala okolí, na to jí moc neužije.
Rybníček za Morickou je
úžasnější, než jsem o něm kdy slyšel. Kdyby si člobrdice vzala ručník, mohla se
v něm vykoupat se mnou. Takhle mi jen házela šišky a já pro ně plaval.
Ségruše, aby náhodou nebyla ve vodičce moc dlouho, mi je na břehu vždy sebrala.
Tomu se říká spravedlnost. Plán A unavit ségruši, se mi nějak nedařilo splnit.
Zato já jsem byl unavený, že bych si tu dal další pauzu.
Jenže pauza nepřišla. Sotva jsem
vyskočil z vody, už jsem byl na cestě zpět k Moricce a od ní si
mašíroval po krásné asfaltce na první velkou křižovatku. Tlapky už mne bolely,
zamířil jsem proto doprava a zanedlouho vyšel u další dřevěné chatky na křižovatce.
Tomu se říká kouzelný les. Ještě štěstí, že chaloupky nemají jen jednu nohu. To
bych se asi bál. V hlubokém lese, sám s člobrdicí a Rampepurdou…
Raději jsem tyto myšlenky hodil
za kebulínu. Chaloupky to jsou pěkné a já přestanu poslouchat strašidelné
příběhy. Odbočil jsem opět doprava a pokračoval vzrostlým lesem z mírného
kopečka. Cesta příjemně utíkala. Minulo mne několik cyklistů, u kterých ani
nevím, zda mne vůbec viděli. Málem jsem skončil v malém zeleném rybníčku.
Co naplat, odtud raději půjdu u člobrdice se ségruší. Někdo pozor dávat musí.
Sotva jsem si toto předsevzetí
dal, už jsem viděl rozcestí s roubenkou. Tomu se říká provokace. Co
naplat, předsevzetí se mají dodržovat. Šel jsem tedy pomalým tempem člobrdice
až k roubence. Věděl jsem, že mi nic neuteče a že si budu moci roubenku
pořádně prohlédnout. Za tu dobu, co jsem tu nebyl, se nic nezměnilo. Jen je
škoda, že tu nepřibyl odpadkový koš. Ten by si roubenka moc zasloužila.
Zapátral jsem v paměti a
vzpomněl si, že by tu někde být studánka. Krásná malá studánka u oplocenky.
Vydal jsem se kupředu, roubenku nechal za zády a už jsem uviděl pařez
s chorošem, který označuje pěšinku. Zabočil jsem vlevo a studánku uviděl
v celé její kráse. Teklo z ní tolik vodičky, že jsem jí všechnu
nevypil. To se prostě nedalo. Ale snažil jsem se.
Když jsem byl osvěžen, pádil jsem
si dál z kopečka, co mne tlapky dovolily. Tělo bylo unavené a já měl
naplánované ještě dva cíle. Křížek věnovaný panu Milcovi jsem zkontroloval a
nechal za zády. To se samozřejmě Rampepurdě nelíbilo a dala se do zkoumání
sama. Tak takhle se na ní musí. Dva roky procházek za námi a já teprve nyní
zjistil, že bych mohl být se ségruší skvělý tým.
Sotva jsem došel k tomuto
zjištění, už jsem byl u Čertova vřetena. Na něj jsem se moc těšil. Takovou
skálu jen tak někde neuvidíte. Po té se dá běhat, jedna radost. Dokonce má i
své schovky, ve kterých občas přespí nějaký ten člobrda. Abych pravdu štěkl,
mám to tu rád, skála se mi líbí, ale spát bych tu nemohl. S čerty prý
nejsou žerty, tak dám raději přednost naší malé chaloupce.
Když jsem měl Čertovo vřeteno
důkladně prozkoumané, vydal jsem se k Vlčavě. Na její nádherný tok jsem
při plánování výletu úplně zapomněl. Minout jí v těchto místech by byla
velká škoda. Vlní se tu jako had, jen nesyčí. Za to krásně šumí do dáli. Moc
člobrdů k ní nezavítá, poroto se může stát, že tu potkáte srnečku se
srnčátkem. Kupodivu po kancích tu není ani vidu, ani slechu. Přitom by jeden
štěkl, že se jim tu bude líbit.
Nyní bych měl štěknout, že to byl
konec výletu, na kterém jsem se ze všech sil snažil unavit Rampepurdu. Všechny
zastávky jsem už měl za tlapkami, neunavenou ségruši po bohu a člobrdici za sebou.
Že bych potkal člobríky vracející se do tábora v huťském rezortu, to mne
ani ve snu nenapadlo. Ale stalo se. Zakončit výlet pořádným drbáním, o tom se
mi obvykle jenom zdá. Tentokrát se sen stal skutečností. Člobrdíci nebyli o moc
větší než já, ale bylo jich tolik a užívali si to stejně jako já. I ségruši se
drbání líbilo. Dala pořádného hudlana borůvké člobrdičce a rozesmála celou
skupinu. Jo jo, kde jsme my, tam je sranda.
