Přeskočit na hlavní obsah

Kůgelova chata

 

 Dostat se k cíli, to je někdy opravdu velká dřina. Ve chvíli, kdy si člobrdice prosazuje, že půjdeme podle mapy a nikoli podle mého vedení, to jsou výlety jedna velká sranda. Co já, já jsem v pohodě. Já mám náhon na všechny čtyři a cesta do prudkého kopce mi nedělá zase až tak velký problém. Ale vidět na čtyřech člobrdici, to je opravdu legrace. Naštěstí si za to obvykle může sama a pak se tomu směje. Jenže smích přichází až na kopci.

 Na kopečku jsem slyšel člobrdici jak mi říká, že se ještě musíme zastavit na Černé skále u Kůgelovy chaty. V ruce měla telefon a koukala v tu chvíli do mapy. Když jsem to uviděl, nevěřícně jsem kroutil hlavou. Bylo mi jasné, že to bude sranda. A také že byla.

 Zvedl jsem famfrňák a zavětřil, kde by mohl být náš cíl. Když jsem chytil směr, vyrazil jsem kupředu. K mému překvapení člobrdice telefon neuklidila a nešla za mnou. Telefon i nadále pevně svírala v ruce a volala na mne, že jdu špatně. V kebuli mi to sice neštymovalo, ale člobrdici jsem neodporoval. Vrátil jsem se zpět, předal jsem jí vedení a spokojeně pobíhal kolem.

 Šel jsem pomalu z kopečka a stále se rozhlížel kolem. Byl jsem pod vysokými stromy ukrytý ve stínu, nad kebulí mi zpívali ptáčci. Stále jsem si mašíroval kupředu a občas zkontroloval člobrdici. Co chvilku zakvrdlala telefonem a pozměnila směr. Stále jsem jí neodporoval a užíval si krásy lesa.

 Netrvalo dlouho a ocitl jsem se opět na cestě, tentokrát pod kopcem. Famfrňák se mne stále snažil dostat na kopeček, ale odporovat člobrdici s mapou v ruce se nevyplácí. Ještě kousek jsem šel vedle ní a ve chvíli, kdy chtěla cíl cesty vynechat, jsem se rozhodl vyrazit do kopce.

 Pod tlapami se mi vrtěly kameny schované v trávě. Občas jsem se proplétal maliním, abych se zanedlouho opět ocitl na trávě. Netrvalo dlouho a stál jsem na skále. Přímo přede mnou stála malá dřevěná chatka. Před ní bylo ohniště a stolek s lavičkami. Posadil jsem se na skálu a koukal na člobrdici, jak jde v mých stopách. Musím vám štěknout, že cesta to opravdu jednoduchá nebyla. Naštěstí i člobrdice občas použije k chůzi ruce, takže za chvilku byla vedle mne. Když uviděla chatku, naštvanost, že cíl nenašla, zmizela. Pořádně mi vydrbala kožich a šla na prohlídku stejně jako před ní já. 

 Ani nevíte, jakou mám vždy radost, když má člobrdice radost. Nejít podle mapy, mohli jsme přijít druhou stranou pohodlně skoro po rovince. Podle mne mapy lidi jenom matou. A v Brdech to platí dvojnásob.

 Na druhou stranu, jít podle mne, tak z dosažení cíle určitě nemám takovou radost. Ani já, ani člobrdice. Už dávno vím, že čím náročnější cesta k cíli vede, tím větší úsměv má člobrdice na rtech, když jí příběhy diktuji, abyste si je mohli přečíst. Takže v knize, ve které bude i zmínka o Kůgelově chatě, vám ukážu cestu pěšinkou v trávě po kamenech, stejně jako jsem sem přišel já. Jenže už nyní víte, že je možné si cestu zkrátit a šplhání do prudkého kopce vynechat. Jenom nesmíte zapomenout, že cesta zpět na trasu vás po skrytých kamenech povede.

 

Odkud a kam jsem šel, když jsem šplhal ke Kůgelově chatě, o tom vám štěknu v připravované knize, jejíž vznik můžete podpořit zde: https://www.hithit.com/cs/project/8369/kniha-s-tulacky-po-brdech Za vaši podporu předem moc děkuji.