Přeskočit na hlavní obsah

Studánka U Svážnice

 

 To si takhle kráčíte po upravené lesní cestě. Posloucháte příjemný zpěv ptáčků, co vám štěbetají nad kebulí, očadly sledujete okolí, zda nezahlédnete místního kámoše a cesta vám jde pěkně od tlapky. Když v tom najednou, zničehonic, vaše očadla uvidí zajímavý strom kousek před vámi. Tlapky se dají do pohybu a běží tak rychle, co jen mohou. Najednou jste u stromu, který má tak zvláštní tvar, že stojí za průzkum. To se prostě zastavit musíte. Všechny smysly se soustředí jen na strom. Očadla si prohlížejí každý kousek kmenu, ušadla poslouchají čilý život uvnitř dutiny stromu a famfrňák větří další dobrodružství, protože jemu je jasné, že tento strom tu nestojí jen tak. A jak již moc dobře víte, famfrňák se mýlí málokdy. A ani zde, u tohoto zvláštního stromu, se nemýlil.

 Když jsem měl strom důkladně prozkoumaný, zvedl jsem famfrňák a pořádně zavětřil. Sotva ke mne člobrdice došla, už jsem si jí metl pěšinkou nepěšinkou pod vysokými stromy přímo za famfrňákem. Ani nevíte, jakou vůni jsem na místě cítil. To bylo bájo. To nebyla jen vodička, co famfrňák ucítil. Vedle vodičky to byly super bájo lázně, které jsem musel nutně objevit.

 Tlapkal jsem stále hlouběji do lesa. Vůně byla čím dál tím silnější a já najednou zjistil, že mi ve větru vlají ušadla a tlapky běží, jako by byly na závodech. Člobrdici jsem nechal za sebou a pelášil jsem, co mi tlapky dovolily. Za chvilku jsem to uviděl. Přímo přede mnou bylo koryto potůčku. Sotva jsem k němu doběhl, zjistil jsem, že se žádné lázně na místě nekonají. Ani vodička v korytu nebyla. A famfrňák mne vedl i nadále hlouběji do lesa.

 Koryto jsem nechal za sebou a než jsem se nadál, už jsem byl po kolena v lázních. Famfrňák mne vedl na jistotu, ale očadla viděla jen mech a všude kolem jehličí. Navedla tlapky přímo do měkoučkého mechu. Jenže, sotva jsem do mechu hupsnul, uslyšel jsem mlasknutí a než jsem se nadál, už jsem se rochnil.

 Ani vám nedokážu popsat, jak super bájo to bylo. Mech se mi dostával mezi polštářky na tlapkách a pořádně šimral. Bahýnko jsem měl až na bříšku. Kebulí se mi honila myšlenka, že nesmím dělat žádné prudké pohyby, natož si lehnout, protože tohle bahýnko by mne mohlo celého vcucnout. To už tu jednou bylo. Člobrdice měla co dělat, aby mne z něj dostala.

 Tentokrát jsem se snažil pomalu z bahýnka dostat sám. Moc mi to nešlo a člobrdice byla už skoro u mne. Věděl jsem, že se nedá svítit a že mi bude muset nakonec pomoct.

 Sotva mne člobrdice z lázní vytáhla, vděčně jsem se o ní otřel a pomalu se vzpamatovával z další neopatrnosti. Ani nevíte, jak moc se mi ulevilo, když už jsem byl tlapkami na pevné zemi. Bahýnko jsem měl až na hřbetě a rozhlížel jsem se, kde se jej zbavím. Očadla koukala na všechny strany, až za stromem zahlédla něco zvláštního.

 Vydal jsem se ještě hlouběji do lesa. Stoupal jsem do mírného kopečka. Prosvištěl jsem mezi stromy po pěšince lehce skryté pod jehličím a mechu se vyhýbal. Netrvalo dlouho a byl jsem na místě, co očadla viděla už od lázní.

 Pod vysokými stromy stála studánka. Nevyčnívala do dálky. Stála skromně na místě, kde vede už dlouho zapomenutá cesta. Cesta tak dlouho zapomenutá, že ani v mapách není zakreslená. Za cestou u studánky se o slovo hlásí mladé stromky a cestu za chvilku schovají úplně.

 Ze studánky vytékal potůček krásně čisté vodičky. Tak čisté, že jsem se z ní pouze napil a bahýnko si nechal v kožíšku. Nechtěl jsem, aby voda odnesla mou nerozvážnost. Navíc místečko kolem studánky je jako z večerníčku a byla by věčná škoda jej jakkoli narušovat.

 Málem bych vám zapomněl štěknout, jakou studánku jsem objevil. Byla to studánka U Svážnice. Tlapkal jsem si k ní na výletě, o kterém vám štěknu v připravované knize, jejíž vznik můžete podpořit nejen jejím zakoupením zde: https://www.hithit.com/cs/project/8369/kniha-s-tulacky-po-brdech. V knize se dozvíte, odkud jsem ke studánce přišel, co se stalo člobrdici i kam jsem dále pokračoval.