Přeskočit na hlavní obsah

Viklan

 


 Tlapkal jsem do mírného kopečka po cestě plné kamínků. Do kroku mi zpívali ptáčci, na hřbet mi svítilo sluníčko a větřík mne občas počechral kožíšek. Šel jsem lesem a očadla měl v pohotovosti. Dnes jsem měl předsevzetí, že prozkoumám každé místečko, co se mým očadlům zalíbí.

 Netrvalo dlouho a zmerčil jsem cestu. Krásnou lesní cestu pokrytou jehličím a plnou vyčuhujících kořenů. Takové cesty mám moc rád. Obvykle mne zavedou na místa krásná až pohádková. Navíc se po nich tlapká jedna radost. Jsou měkoučké a bezpečné.

 Rozeběhl jsem se, co mi tlapky dovolily. Ušadla mi poletovala ve větru, div že se na kebuli udržely. Metl jsem vstříc krásné cestě a kebulí se mi honilo, kam mne asi zavede. Prosvištěl jsem kolem cedule, oběhl lavičku a vběhl do stínu majestátních stromů. Konečně jsem byl na měkoučké cestě a mohl zpomalit.

 Rozvážně jsem kráčel dopředu a čekal, až ke mne dojde člobrdice. Rozhlížel jsem se doleva i doprava a očadla nestačila žasnout, co všechno viděla. Po pravé tlapce jsem měl vysoké stromy a občas stromek, co se teprve hlásí o slovo. Po levé tlapce jsem měl dlouhou skálu. Tedy skálu, spíše skalku. Byla spíše delší než že by byla vysoká. Kolem skalky bylo moře kamení a co chvilku pidiskalka.

 Stále jsem si tlapkal po měkoučké cestě kupředu a prohlížel si skalky a kameny. Netrvalo dlouho a očadla zmerčila pořádný balvan na skalce. Vůbec mezi ostatní skalky a kameny nezapadal. Byl velký a jen tak si ležel na skalce. Ohlédl jsem se za sebe a zjistil, že člobrdice už je na dohled a já mohl vyrazit kupředu.

 Rozeběhl jsem se k balvanu, až mi za tlapami odletovalo jehličí. Do dáli zněl dusot mých tlapek. Letěl jsem s větrem o závod. Sotva jsem dorazil k balvanu, hned jsem se dal do zkoumání. Několikrát jsem jej oběhl, několikrát obešel. Stále mi nešlo do kebule, jak se tento balvan dostal na skalku. Vůbec s ní nebyl spojený, jen si na ní ležel.

 Až člobrdice mi prozradila, že se jedná o viklan. Všude kolem jsou skály a skalky, občas odpadnutý kámen. Kde se tu vzal viklan, to neví ani člobrdice. Ale prý která žena viklan nerozkýve, byla nevěrná svému muži. Nevím nevím, zda sem budou člobrdice chodit a snažit se pohnout kamenem. Já být jimi, tak bych to nezkoušel. Od 19. století se prý po zásahu bleskem nekývá.

 Než jsem se vydal dál, prozkoumal jsem ostatní skalky. Na některé jsem vyběhl, některé oběhl a malé kameny si prohlédl. Kam jsem pokračoval, to vám štěknu ve své knize, jejíž vznik můžete podpořit nejen jejím pořízením zde: https://www.hithit.com/cs/project/8369/kniha-s-tulacky-po-brdech.