Přeskočit na hlavní obsah

Vyhlídkové místo na naučné stezce U Drtiče - Bílá skála

 

 Občas se mi stane, že mne tlapky zanesou na místo, kde už jsem byl. Nestává se to často, ale občas se to zadaří. Když už se tak stane, zavede mne na místo cesta, kterou jsem předtím nešel. Nejinak tomu bylo tentokrát. Víte, kdy jsem přišel na to, že už jsem na místě jednou byl? Samozřejmě až v cíli, ale to jste asi tušili.

 Spokojeně jsem tlapkal hlubokým brdským lesem. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké stromy. Ptáčci mi zpívali do kroku a mne se tlapkalo, jedna radost. Les krásně voněl a famfrňák se jeho vůně nemohl nabažit. Nic jiného nevětřil. Jen tu správnou vůni lesa. Že tlapkám do kopečka mi zezačátku ani nepřišlo.

 Jakmile jsem začal stoupat do většího kopce, les kolem mne se začal pomalu měnit. Čím více jsem stoupal, tím byl les hustší. Stromky byly nižší se spoustou větví a větviček. Chvíli jsem šel místem, kde se člobrdice musela pod větvemi stromků krčit, aby vůbec prošla.  

 Sotva jsem se s člobrdicí ocitl za hustými stromky, nestačil jsem se rozhlížet kolem sebe. Opět jsem byl pod majestátními stromy. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostlo borůvčí. Uprostřed toho všeho stál jeden obrovský balvan. Na skálu byl balvan moc malý, ale na obyčejný balvan zase moc velký.

 Sotva jsem balvan zmerčil, tlapky se daly do pohybu a já už metl nejvyšší rychlostí, co mé tělo snese, vpřed. Nestává se totiž často, že bych objevil podobné místo. Nikde ani kamínek a najednou toto. Jako by to mé tlapky věděly. Všude, kam jsem strčil famfrňák jsem ucítil psího kámoše. Těch vzkazů, co tu od nich bylo. Někteří kámoši dokonce na balvan šplhali, ale na to mne neužije.

 Spokojeně jsem přečetl všechny vzkazy, odpověděl na pozdrav a sotva ke mne člobrdice dorazila, vyrazil jsem dále. V mžiku jsem byl na cestě, po které jsem chtěl vyrazit dále. Co se ovšem nestalo. Očadla zmerčila tajemnou pěšinku a tlapky vyrazily po pěšince.

 Pěšinka mne provedla mlázím a než jsem se nadál, stál jsem pod majestátními borovicemi. Před sebou jsem uviděl altán a za ním zábradlí. Kebulí se mi prohnala myšlenka, že už jsem na místě jednou byl. Moc jsem v tuto chvíli kebuli nevěřil. Vždyť na stejná místa chodím málokdy. V Brdech se mi to stalo jen jednou.

 Rozeběhl jsem se po měkoučké pěšince směrem k altánu. Čím blíže k altánu jsem byl, tím více mi místo připadalo povědomé. Borovice rychle ustupovaly a já najednou stál u altánu na skále a přímo přede mnou byla super bájo vyhlídka. Ta mne utvrdila v tom, že už jsem na místě opravdu jednou byl.

 Kdysi mne k altánu přivedla naučná stezka U Drtiče – Bílá skála. Jako dnes si pamatuji, jak člobrdice v jednom místě šla pomalu po čtyřech. Dnes jsem se tu objevil ani nevím jak. Cesta, která mne sem přivedla, byla mnohem pohodlnější, než když jsem tlapkal po naučné stezce. Jenže na naučné stezce jsem se dozvěděl spoustu věcí. Nevím nevím, která cesta k této super vyhlídce je lepší. Vždyť můžete zkusit obě jako já a pak mi povědět, která se vám líbila více.

 Odkud jsem se na vyhlídku dostal tentokrát, to se dozvíte v připravované knize S Tuláčky po Brdech, jejíž vznik můžete podpořit nejen jejím pořízením zde: https://www.hithit.com/cs/project/8369/kniha-s-tulacky-po-brdech Za vaši podporu předem moc děkujeme.