Nedávno jsem slyšel, že prý
všechny cesty vedou do Říma. No nevím nevím, v Římě jsem ještě nebyl a to
jsem prošel cest. Vždyť bych ani nespočítal kolik, tak moc jsem jich prošel. Za
sebe musím štěknout, že všechny mé cesty vedou do Brd. V Brdech se obvykle
změní na pěšinky a ty mne vždy dovedou k zajímavému cíli. Dnes tomu bylo
také tak.
Sotva jsem vyskočil uprostřed
lesa z auta, nestačil jsem mrkat na drát. Člobrdice zaparkovala na
parkovišti. Parkoviště uprostřed lesa, to je v Brdech málokde. Ale nebojte
se, cesta k parkovišti je normálně průjezdná. Vede k ní jedna z mála
cest skrz Brdy.
Když jsem se probral
z překvapení, hned mne čekalo další. Z asfaltky, po které jsem
s člobrdicí přijel, se stala krásná lesní cesta. Sotva jsem po lesní cestě
vyrazil, už jsem stoupal do kopečka a objevil tajemnou pěšinku. Než se člobrdice
stihla nadechnout a vést mne podle mapy, už jsem tlapkal pěšinkou pod vysokými
borovicemi. Kam očadlo dohlédlo, všude rostly vysoké borovice. Kromě pěšinky
z jehličí vykukovalo i kamení. Občas hromádka, jinde balvánek. Ani nevíte,
jak krásně se mi tlapkalo.
Borovice přede mnou pomalu řídly,
když tu se ozvala taková střelba, až jsem se leknul. V předchozím tichu,
kdy jsem poslouchal zpěv ptáčků, to byl ohromný rachot. Úplně jsem zapomněl, že
člobrdice říkala, že vojáci mají cvičení a že střelba slyšet bude. Když jsem si
na její slova vzpomněl, přestal jsem střelbu řešit a vydal se dále kupředu.
Čím hlouběji v lese jsem
byl, tím více jsem tušil, že brzy budu na jeho konci. Jak borovice ubývaly,
bylo vidět dál a dál. V jehličí bylo čím dál více kamenů a postupně
přibýval i vřes. Čím více vřesu na místě bylo, tím více les ustupoval a já se
najednou ocitl na skále a valil očadla.
To, co jsem najednou spatřil, mi
vyrazilo dech. Stál jsem na skále a přímo přede mnou byla hluboká propast.
Očadla koukala do dálky tak daleké, že viděla i hodně vzdálený kopec. Všude,
kam očadlo dohlédlo, byly pole a louky a pode mnou Jince. Koukal jsem na místa,
kde jsem již byl i na místa, na která se nedostanu.
Nevím, jak dlouho jsem jen stál a
koukal do dálky. Když mne bolely tlapky, lehnul jsem si a kochal se dál.
Střelba nestřelba, za chvilku jsem jí přestal vnímat a pouze si užíval
vyhlídku. Člobrdice se usadila vedle mne, drbala mi v kožíšku a já věděl,
že i jí se tu moc líbí.
Nakonec vám musím štěknout, že
jsem moc rád, že všechny cesty do Říma nevedou. Vždyť u nás je tak krásně. A
když se vydáte na konec tajemných pěšinek, objevíte místa, o kterých se vám ani
nezdálo.
Tentokrát jsem došel až na
vyhlídkové místo U Malé skály. Zavedla
mne na něj opravdu málem zapomenutá pěšinka. Odkud jsem se na vyhlídku dostal a
kam jsem pokračoval, to vám štěknu ve své knize, jejíž vznik můžete podpořit
jejím zakoupením zde: https://www.hithit.com/cs/project/8369/kniha-s-tulacky-po-brdech
Za vaší podporu předem moc
děkuji.
