Přeskočit na hlavní obsah

Železná Panna Marie


 


 Představte si, že jdete vysokým lesem, kde je spousta cest, cestiček a pěšinek. Ani u jedné nevíte, kam vás dovede. Po které se vydáte? Není to lehké, viďte? A přesně to je chráněná krajinná oblast Brdy. Cesty, cestičky a pěšinky kam očadlo dohlédne. Jenže rozhodnout se, po které půjdete, to je dřina. Abych o nic nepřišel, musím všechny cesty, cestičky a pěšinky prozkoumat. Nejlépe ve chvíli, kdy už u nich jsem. Protože kdo ví, kdy se k nim budu moci vrátit.

 Nebyl bych to snad ani já, kdybych vám o cestách štěknul jinak. Tentokrát jsem s člobrdicí vyrazil do míst, kudy vedou nádherné lesní cesty. Cesty měkoučké, občas schované pod jehličím, občas pod trávou. A na tyto cesty navazuje spousta pěšinek. Některé vás dovedou do vysoké trávy a tam se ztratí, některé vás zavedou ke studánce ukryté v hlubokém lese. Abyste v těchto místech studánku našli, musíte mít očadla na stopkách.

 Pro váš klid vám štěknu, že v místě, o kterém vám tu nyní štěkám, žádná studánka není. Ta je o mrňousek dál. V tomto místě je nádherný les porostlý vysokými stromy. Pod stromy je spousta pařezů a mech všude, kam očadlo dohlédne. Občas narazíte na mraveniště, občas na houbu. Na co ovšem narazíte každou chvíli, je další zajímavá lesní cesta, která kříží tu, po které tlapkáte. A těch pěšinek, co tu je.

 Tlapkal jsem po měkoučké lesní cestě voňavým lesem. Ptáčci mi zpívali nad kebulí písně, o jakých se mi ani nezdálo. Tolik ptáčků jako tady, jsem už dlouho nikde zpívat neslyšel. Co chvilku mne zlákala pěšinka, která vedla na mou cestu. Už ani nevím, kolik pěšinek jsem prozkoumal. Většina mne zavedla do hlubokého lesa. Ani nevíte, jaké bylo mé překvapení, když jsem se po jedné z pěšinek ocitl v hlubokém lese u oplocenky s hráškem. To jsem mrkal na drát a nevěřil svým očadlům. Ale hrášek poznám, ten mám moc rád. Ještě že tady byl za plotem.

 Netrvalo dlouho a lesní cestu, po které jsem tlapkal, křižovala jí podobná cesta. Zabočil jsem doleva a metl si jí vpřed. Díky vysokým stromům jsem viděl doprava i doleva, stačilo mi mít očadla v pohotovosti a rozhlížet se po okolí. Věděl jsem, že takto mi nic neunikne. A kdyby očadla selhala, ještě byl v pohotovosti famfrňák i ušadla. Této kombinaci neunikne nikdy nic.

 Tlapkal jsem si stále kupředu. Minul další křižovatku a než jsem se nadál, už jsem stál před sochou. Nádhernou vysokou sochou Železné Panny Marie, schované v brdském lese. Divíte se, jak to že vím, u čeho stojím? To je přeci tím, že už jsem tu kdysi byl. Jen jsem šel jinudy. Nic se tu za dobu mé nepřítomnosti nezměnilo. Socha tu stále stojí v celé své kráse a svádí k odpočinku. Pro ten je tu připravená lavička i se stolkem. Tady se myslelo úplně na všechno. I ty studánky jsou opodál.

 

Odkud jsem šel a kam jsem pokračoval, to vše se dočtete v připravované knize, jejíž vznik můžete podpořit zde: https://www.hithit.com/cs/project/8369/kniha-s-tulacky-po-brdech. Bez vaší pomoci knihu v tištěné podobě nevydám. Když vše dobře dopadne, mé příběhy si budete moci do Vánoc přečíst nebo knihu najít pod stromečkem. Předem vám moc děkuji za podporu a pomoc s vydáním knihy.