Jak všichni moc dobře víte, už
jsem byl na spoustě krásných míst. Někde jsem musel být na vodítku, ale
naštěstí na většině míst, která jsem za své toulky navštívil, nebylo vodítko
nezbytně nutné. Vždy jsem si místo užíval plnými doušky a prozkoumával i jeho
nejtajnější zákoutí. Tentokrát jsem se ovšem vydal na místo, které je nádherné,
je tajemné, viděl jsem z něj spoustu krásných fotek, jen je na něj vstup
zakázán. Co vám budu štěkat, je to nesmírná škoda. Ptáte se, jak se mi povedlo
toto místečko prozkoumat? Abych pravdu štěkl, místečko jsem neprozkoumal. Tedy
uvnitř ne. Ale to, co jsem viděl zvenku, to se mi moc líbilo.
Strašně moc jsem se na výlet
těšil. Věděl jsem, že po dlouhé době jedu na průzkum zříceniny hradu. Bylo
období, kdy mne tlapky jinam než na zříceninu hradu nezanesly. Jenže tohle
období je dávno pryč. Už jsem prozkoumal všechny zříceniny v okolí. Až na
tuhle. Ta jediná mi do sbírky chybí.
Tlapkal jsem si po tvrdé
asfaltové cestě do mírného kopečka. Sotva mi začala cesta připadat nekonečnou,
odbočil jsem na krásnou lesní cestu ukrytou pod vysokými stromy. Důkladně jsem
očmuchal přístřešek, přečetl vzkazy na stromech, přeběhl jsem kopeček a už jsem
jí viděl. Stála přede mnou v celé své kráse. Zřícenina hradu Valdek. Její
vstupní brána mne vítala již z dálky. Neváhal jsem a vyrazil kupředu.
Tlapkal jsem si po měkoučké
pěšince a vyhýbal se kamení. Pěšinka se klikatila mezi stromy. Chvíli vedla do
kopečka, chvilku z kopečka. Čím dále jsem po pěšince tlapkal, tím více se
mi ukazoval tajemný hrad. Rostl jak do výšky, tak do šířky. Vstupní brána mne
lákala čím dál tím více. Přitahovala mne jako magnet. Netrvalo dlouho a stál
jsem na konci pěšinky. Přímo přede mou byla hluboká propast.
To bylo znamení, že bych měl
počkat na člobrdici. Při čekání jsem otáčel kebulí a očadla nestačila žasnout.
Kam jsem se podíval, byla pěšinka. K mému zděšení jich tu bylo tolik a
všechny vedly k hradu. Kterou jen si
vybrat k prozkoumání jako první? Stihnu vůbec všechny pěšinky důkladně
prozkoumat? To byly jediné myšlenky, které se mi honily v kebuli. Byl
jsem tak zamyšlen, že jsem ani nepostřehnul, že jsem se stal terčem objektivu
člobrdice. Jakmile jsem zmerčil, že už je u mne a fotí si mne, vydal jsem se
nejbližší pěšinkou kupředu.
Tlapkal jsem hodně opatrně. Pěšinka
vedla z kamenitého srázu, který možná kdysi dávno sloužil jako schodiště.
Ocitl jsem se pod skálou, na které jsem ještě před chvilkou stál. Přede mnou
byla další skála. Rychle jsem si skálu prohlédl a tlapkal dále po pěšince přímo
za famfrňákem. Vyběhl jsem mírný kopeček a už jsem byl u brány. Musím vám
štěknout, že z dálky se zdála být větší.
Už už jsem se chystal bránou
projít, když jsem slyšel člobrdici, jak na mne volá, že se do hradu nesmí. To
je spravedlnost. Kebulí mi sice proletělo, že to byl hodně zvláštní člobrda, co
dá ceduli do hlavní brány, ale více jsem si tím kebuli nelámal.
Jenže zákaz je zákaz. Jak
člobrdice říká, když mne někde nechtějí, nejdu tam. Zařídil jsem se podle
jejích slov a vyrazil po pěšince kupředu podél hradní zdi. Musím vám štěknout,
že z dálky se zeď nezdála tak dlouhá. Ale na místě, když jsem si vedle ní
tlapkal po pěšince, už mi přišla nekonečná.
Zanedlouho jsem se konečně ocitl
na jejím konci. Mrknul jsem za roh a uviděl haldu kamení. Kdyby jen haldu.
Kamení bylo všude, kam očadla dohlédla. Byla ho spousta. Mezi tím vším kamením
vedla spousta úzkých pěšinek. Po těch jsem se neodvážil. Přeci jen, ohlídat
čtyři tlapy aby šláply na správné místo, není nic jednoduchého. Raději jsem se
vydal kupředu po pěšince, po které jsem přitlapkal. Ta končila na skalce
s malou vyhlídkou.
Koukal jsem do dáli, nechal se
hladit člobrdicí a užíval si chvíle, která se mi tak líbila. Pozoroval jsem,
jak se mi nad kebulí honí mraky. Ten pohled, to byla nádhera. Zničehonic se
však ozval takový hrom, až jsem povyskočil. Usoudil jsem, že je na čase vzít
tlapy na ramena a vyrazit zpět.
Prosvištěl jsem pěšinkou, jen se
za mnou prášilo. Už jsem byl na skále, na které mne člobrdice fotila, když
famfrňák zaznamenal něco zajímavého. Otočil jsem se, zkontroloval člobrdici,
která byla stále daleko za mnou, a vydal se prozkoumat druhou stranu hradu.
K mému překvapení jsem nic zajímavého neobjevil. Tedy kromě místa, ze
kterého je pěkný pohled na zříceninu. Tímto pohledem jsem se s Valdekem
rozloučil. Připojil jsem se k člobrdici a vyrazil jsem rychlostí nejvyšší
možnou k autu. Sotva jsem skočil do kufru a člobrdice za volant, spustil
se pořádný liják. Tento výlet jsem stihl jen tak tak.
Zajímá vás, kde všude jsem byl,
než jsem došel k Valdeku? To se dočtete v mojí knížce plné krásných
brdských míst. Její vznik můžete podpořit zde:
https://www.hithit.com/cs/project/8369/kniha-s-tulacky-po-brdech.
Bez vaší podpory se neobejdu a knihu v papírové podobě nevydám. Myslím si,
že by to byla velká škoda, protože v knize vám štěknu minimálně o stu
zajímavých zastavení a budete mít naplánováno více jak deset výletů. Budete se
tak moci vydat v mých stopách a nebudete se muset bát, že se někam
nedostanete. Všechna místa jsem s člobrdicí a za asistence ségruše opravdu
prošel po trase tak, jak vám o nich štěknu v knize. Má kniha bude skvělý
dárek k Vánocům, protože když všechno dobře vyjde, do Vánoc budete mít
knihu doma.
