Přeskočit na hlavní obsah

Bílá zář

 Tlapkal jsem si po asfaltové cestě z mírného kopečka. Cesta mi utíkala krásně od tlapek. Hřbet mi vyhříval puňťa, do kroku mi občas zapěl ptáček a já si jen tak radostně výletil. Vodní nádrž Záskalská jsem nechal za chvostem, stejně jako asfaltovou cestu. Pokračoval jsem již kamenitou cestou stále za famfrňákem. Jinam jsem vlastně ani jít nemohl. Póčo na koupání již dávno není, takže koupání nepřipadalo v úvahu a o tajemných pěšinkách jsem si mohl nechat jen zdát.

 Tlapkal jsem stále za famfrňákem a přemýšlel, kam mne tlapky zanesou. Šel jsem lesem a rozhlížel se po okolí. Po pravé tlapce jsem měl vzrostlý les a po tlapce levé sráz. Moc na výběr, kudy tlapkat, jsem neměl. To se však změnilo ve chvíli, kdy jsem si říkal, že už by to chtěla nějaké dobrodrůžo.

 Nevím, jak to dělám, ale mé sny se plní. Obzvlášť v Brdech. Zda je to mnou, nebo tím, že už Brdy začínám poznávat, nevím. Musím vám štěknout, že je to paráda. Sotva mi proletěla kebulínou myšlenka na dobrodrůžo, zmerčil jsem pěšinku. Krásnou úzkou lesní pěšinku, která mne sváděla z kamenité cesty pod vysoké stromy. Asi tušíte, že jsem neodolal.

 Kopnul jsem do vrtule. Rozvlnil své tělo a ladně, svým neohrabaným stylem, který umím jen já, jsem doskotačil k pěšince. Než bys pro kostičku doběhl, už jsem sbíhal z kamenité cesty a pádil po pěšince. Co na tom, že mne vedla do kopečka. Já měl tak velkou radost, že mi jí sebevětší kopeček nemohl zkazit.

 Dobrodrůžo je dobrodrůžo. Co bych neudělal pro to, abych ho prožil na maximum. Chvilku jsem běžel do kopečka, abych se mohl otočit a běžet zpět z kopečka. Jak všichni moc dobře víte, mohu si poletovat pod vysokými stromy, jak se mi zachce, ale musím být kousek od člobrdice. A ta, jak je známo, chodí strášně pomalu. A když se těším, zdá se mi, že jde ještě pomaleji než pomalu.

 Už ani nevím, kolikrát jsem běžel do kopečka, abych se mohl vrátit zpět k člobrdici. Po několikáté jsem opět běžel kupředu, když jsem zmerčil kapradí. To jsem pod vysokými stromy nečekal. Nebylo daleko ani od pěšinky, ani od člobrdice. Zabočil jsem lehce doleva a už jsem pelášil s větrem o závod směr kapradí.

 Jaké bylo mé překvapení, když jsem doběhl do cíle. Kapradí opravdu pod vysokými stromy nerostlo jen tak. Ukrývalo malý rybníček, který napájel uzounký potůček. Zvědavost mi nedala. Oběhl jsem kapradí, prozkoumal rybníček a už jsem tlapkal proti proudu potůčku.

 Tlapkal jsem pomalu a rozvážně. Očadla, ušadla i famfrňák jsem měl v pohotovosti. Tušil jsem, kam mne potůček zavede. Co jsem však netušil, byla možná přítomnost lesních kámošů. Podle stop u rybníčku jsem věděl, že tady bydlí divočáci. A že jich tu nebydlí málo. Stopy větší než stopy mé tlapy věštily přítomnost velkého kance. Toho bych vyrušil nerad.

 S rozvahou a všemi smysly v pohotovosti jsem mířil stále do kopečka, proti proudu potůčku. Koukal jsem si pod tlapky a než jsem se nadál, stál jsem u studánky. Malé studánky plné vodičky, vedle níž rostlo kapradí. Nevím, zda k této studánce laně chodí pít, ale děti k ní chodí určitě. Jenže ty z ní určitě nepijí. Vodička prý pro člobrdy vhodná k pití není. Ptáte se, podle čeho jsem častou přítomnost dětí poznal? Všude kolem byla spousta malovaných kamínků a dinosaurů, které sem určitě lidští svišti donesli.

 Víte, co mne na studánce Bílá zář ještě překvapilo? Když mi člobrdice řekla, že se o studánku stará MOP Malí Tuláci. Musím štěknout, že se opravdu o studánku skvěle starají. Byl jsem tu již několikrát a vždy jsem měl pocit, že se o studánku pečuje s radostí.