Přeskočit na hlavní obsah

Bývalý klášter Teslíny

 

 Tlapkal jsem hlubokým lesem z mírného kopečka. Do kroku mi zpívali ptáčci, nad kebulí svítil puňťa a já měl radost, že si mohu užívat posledních předpodzimních dní. V korunách stromů už je trošku znát přicházející podzim. Ale opravdu jen trošku. Vím, že nebude dlouho trvat, a budu běhat nádhernými barevnými Brdy. Také se na to moc těším. Ale než to přijde, ještě si musím užít poslední krásné dny se stromy, které mají zelené koruny.

 Jak jsem si tlapkal a přemýšlel o přicházejícím podzimu, zahlédl jsem před sebou po levé tlapce zvláštní ceduli. Něco podobného bych v hluboké bučině nečekal. Kdyby byly stromy již barevné, asi bych ceduli nezmerčil z takové dálky. Určitě bych jí však neminul. Mrknul jsem na člobrdici a vyrazil kupředu.

 Tlapky se daly do pohybu. Letěl jsem po cestě, co mi tlapky dovolily. Ušadla plápolala ve větru a famfrňák měl co dělat, aby si zapamatoval všechny vůně lesa, které se mi tak moc líbily. Než jsem se nadál, už jsem brzdil u cedule.

 Nestává se mi moc často, abych letěl s větrem o závod k ceduli. Jenže cedule, ke které jsem letěl, byla už z dálky hodně zvláštní. Žlutá barva zářila do dálky. Navíc v místech, kde jsou všude kolem jenom buky a další stromy a keře. Tady bych ceduli opravdu nečekal.

 Několikrát jsem ceduli oběhl a zjistil jsem, že stojí uprostřed hromady kamení. Široko daleko jsem neviděl nic, co by mi štěklo, proč tu cedule stojí. Když jsem se od cedule trošku vzdálil, uviděl jsem několik nerovností v zemi. Vypadaly jako malé valy. Několik jsem jich prošel, ale kde jsem, to mi nenapověděly. Musel jsem počat na člobrdici.

 Člobrdice byla během chvilky u cedule a přečetla mi, kde jsem. Objevil jsem bývalý Teslínský klášter, ze kterého prý moc nezbylo. To musím zaštěknout. Ale už vím, odkud se tu vzaly malé valy. Není jich tu moc, ale je vidět, že tu kdysi člobrdové nějakou stavbu měly. Navíc jsem nemohl prozkoumat celé okolí cedule. Na místě roste spousta keřů, do kterých nesmím.  Ani člobrdice se do těchto míst neodváží. Tam bydlí místní kámoši a na nezvanou návštěvu se přeci nechodí.

 Kdo však chce, může nechat ceduli za chvostem a jít hlouběji do lesa. Tam se zkoumá, jedna radost. Jen nevím, zda z prozkoumání tohoto místa budete moudřejší. Já se spíše ve svých myšlenkách zamotal. Jak jsem tak tlapkal po valech, přemýšlel jsem, v jakých místech bývalého kláštera asi stojím. Jenže jsem na nic nepřišel. Třeba mi to povíte po své návštěvy vy, kdo ví. Budu jedině rád.