Přeskočit na hlavní obsah

Chata

 

 To, že Brdy ještě nejsou dobře zmapované, se moc dobře ví. I přesto však mám radost, když objevím místečko, které není v mapách uvedeno. Zda se jedná o studánku nebo chatu, to je jedno. Vždy mám z objevu velkou radost. Dnes vám štěknu o tom, jak jsem objevil perníkovou chaloupku u cesty Dálničního typu. To, že nebyla z perníku, jsem zjistil až těsně u ní. Z dálky totiž jako perníková opravdu vypadá.

 Tlapkal jsem hlubokým brdským lesem pod vysokými stromy. Cesta mi utíkala krásně od tlapek. Do kroku mi zpívali ptáčci a puňťa mi místy vyhříval hřbet. Nikde jsem neviděl ani živáčka, nikde nebyl žádný zákaz a já si mohl tlapkat, kde se mi chtělo.

 Chvilku jsem tlapkal po cestě, chvilku pobíhal lesem. Když se mi nechtělo tlapkat po tvrdé cestě, mohl jsem tlapkat mechem a jehličím. Když mne mech a jehličí omrzelo, vrátil jsem se na cestu. Za tu chvíli, co jsem tlapkal lesem, se cesta změnila tolikrát, že jsem to přestal počítat. Kamenná cesta přešla v tvrdou zpevněnou, která se následně změnila na dvoupruhou. Ta se mi moc líbila. Běhal jsem trávou uprostřed cesty a nechal se jí hladit po bříšku. Sotva dvoupruhá cesta skončila, už jsem tlapkal po krásné červené cestě. Z té mám vždycky červené tlapky. Ale i tak jí mám moc rád.

 Na své oblíbené cestě jsem měl konečně čas se pořádně rozhlížet po okolí. Stále jsem tlapkal pod vysokými stromy. Jen mezi cestou a lesem už nebyl vysoký val. Ušadla si stále užívala zpěv ptáčku a famfrňák vůni lesa. To byla tak bájo vůně, že jí nedokážu ani popsat.

 Tlapkal jsem z mírného kopečka. Co chvilku jsem přetlapkal přes rozcestí. Stále jsem tlapkal za famfrňákem. Nebylo nic, co by mi přimělo změnit směr. To se ví, že to bylo pouze do chvíle, než jsem došel na rozcestí, kde mi něco neštymovalo.

 Už ani nevím, kolikáté rozcestí jsem chtěl jen tak protlapkat, když něco ve mne usoudilo, že bych se měl podívat po okolí. Očadla neviděla nic zvláštního, ušadla stále slyšela pouze zpěv ptáčků a famfrňák nevětřil nic jiného, než bájo vůni lesa. Jen ty kosti mi říkali, že toto rozcestí je opravdu jiné. A měly pravdu.

 Stál jsem na rozcestí a nevěděl kudy se vydat dál. Ve chvíli, kdy jsem se otáčel zpátky, očadla uviděla to, co mi kosti hlásily dlouho dopředu. Za několika stromy po levé tlapce zmerčila krásnou chaloupku. Jeden by štěkl perníkovou chaloupku, ale perník famfrňák pozná. Tato chaloupka voněla lesem a dřevem.

 Sotva jsem chaloupku zmerčil, hodil jsem očadlem po člobrdici a vydal se na průzkum. Tlapky se daly do pohybu a já svištěl s větrem o závod. Než člobrdice došla na rozcestí, už jsem stál pod stříškou a chaloupku si důkladně prohlížel. Už jsem potkal hodně podobných chaloupek, ale žádná nevypadala až takto pohádkově. K čemu chaloupka kdysi sloužila, to vám neštěknu. Dnes už se nejspíš nepoužívá. Nebo že by v ní byla bašta pro lesní kámoše na zimu? Kdo ví, to zvenku poznat není.