Přeskočit na hlavní obsah

Jahodová hora

 

 Výstup na Jahodovou horu nebyl vůbec jednoduchý. Netlapkal jsem na ní po značené cestě, ale sotva znatelnou lesní cestou přes les. Cesta to byla náročnější, avšak krásná. To můžete posoudit sami.

 Tlapkal jsem hlubokým lesem do mírného kopečka. Nad kebulí mi svítil puňťa, do kroku zpívali ptáčci a já si užíval přírodu a krásné počasí. Tlapky mne nesly nejdříve po krásné červené cestě posypané jemným červeným prachem. Takovou cestu jsem nikde jinde než v Brdech zatím nepotkal.

 Z krásné červené cesty jsem odbočil doprava a nyní již po kamenité cestě stoupal do kopce. Po levé tlapce jsem měl docela vysoký hustý les, po tlapce pravé les plný rozčepýřených stromků. Tlapkal jsem raději po cestě a těšil se na chvíli, až zmerčím les s vysokými stromy, kterým se budu moci proběhnout. 

 Netrvalo dlouho a po levé tlapce se les s vysokými stromy objevil. Pod stromy byl samý mech a jehličí. Těch hub, co na místě rostlo, to byla nádhera. Vedle nádherných červených muchomůrek rostly hříbky. Malé i velké hezky vedle sebe. Podle jejich počtu bych štěknul, že sem moc houbařů nezavítá. Je pravda, že jsem docela daleko od jakékoli vísky, ale najít místo, kde se dají houby sbírat a nemusí se hledat, to chce opravdu hodně štěstí.

 Nechal jsem člobrdici, aby houby vyfotila a vydal jsem se dál, přímo za famfrňákem. Cesta mi ubíhala za tlapami. Během chvilky jsem měl místo hustého lesa po pravé tlapce nádherný les smíšený. Konec léta byl na něm vidět. Stromy se začaly zabarvovat do všech odstínů, jaké podzim nabízí. Neodolal jsem a vydal jsem se po sotva znatelné lesní cestě rovnou mezi ně.

 Tady už mi cesta od tlapky moc dobře neubíhala. Pomalu jsem šplhal na Jahodovou horu. Lesní cesta pokrytá popadaným listím odkrývala kameny a stále se přibližující skálu. Byla místa, kde mi stačilo pár skoků a byl jsem o kus dále. Pak ovšem následoval úsek, kde jsem nevěděl, kam šlapu a musel jsem tlapkat opravdu hodně opatrně. Sotva jsem se ocitl na konci bučiny, cesta na Jahodovou horu se změnila úplně.

 Bučinu jsem nechal za chvostem a vydal se kupředu po pěšince v borůvčí. Stoupání bylo stále strmější. Mne se špatně tlapkalo, ale člobrdici se šlo ještě mnohem hůře. Mezi borůvčím byly maskované pařezy. Co chvíli o nějaký člobrdice zakopla. Dokonce i rukama si místy musela pomáhat.

 Tu úlevu, kterou jsem s člobrdicí na vrcholu s krásným jménem Jahodová hora pocítil, si neumíte představit. Zda za to mohl úspěšný výstup nebo hezká vyhlídka, to vám neštěknu. Možná za to mohlo zjištění, že jsem s člobrdicí vyšplhal na Jahodovou horu tou nejnemožnější cestou. Jenže kdo kromě člobrdice mohl tušit, že na Jahodovou horu vede i pohodlná pěšinka značená zelenou turistickou trasou? Sice podél pěšinky vyrostla ne zrovna šťastně oplocenka s mladými stromky, ale i přesto je tato cesta mnohem lepší, než kterou jsem na vrchol tlapkal já.

 Možná se divíte, že jsem vám neštěkl nic o jahodách. Také jsem si myslel, že podle nich se vrchol jmenuje. K mému překvapení jsem však neobjevil jednu jedinou jahodovou rostlinku. O jahodě samotné ani neštěkám. Spíše by hoře slušel název Borůvková. Borůvčí je všude, kam očadlo dohlédne. Ale po jahodách není široko daleko ani památky.