Přeskočit na hlavní obsah

Jedová hora

 

 Tlapkal jsem lesem s jasným cílem. Měl jsem se dostat ke studánce Jedová hora. Krásné studánce v hlubokém brdském lese. Těšil jsem se, jako malé štěňátko. Moc dobře jsem si studánku a její okolí pamatoval. Tak krásné místo neobjevuji denně. Jen s tím názvem nemohu vůbec souhlasit. Naštěstí vznikl díky těžbě rudy, ne proto, že by vás vodička ze studánky měla otrávit.

 Věděl jsem, že jsem blízko. Po tak dlouhé cestě pod vysokými stromy to ani nemohlo být jinak. Směr byl jasný, jenže cesty, po kterých mne člobrdice vedla, vždy skončily v hustém porostu nebo oplocence, skrz kterou se nedalo projít. Vedení jsem musel vzít do svých tlapek a už se mi tlapkalo, jedna radost.

 Vyběhl jsem z lesa, prosvištěl kolem louky a už jsem stál na začátku lesní cesty, po které jsem měl tlapkat dále. Celé mé já však nevěřilo vlastním očadlům. Takhle rozrytou cestu od kámošů divočáků jsem ještě neviděl. Ke všemu vedla opravdu hustým lesem. Po pravé tlapce byly stromky vyšší, ale po levé tlapce byly stromky nízké a pořádně husté. Věděl jsem, že jestli je nějaký divočák v blízkosti, rozhodně jej neuvidím.

 Věřte tomu nebo ne, po takové cestě se mi opravdu tlapkat nechtělo. Podle výrazu člobrdice jsem soudil, že ani jí se cesta dvakrát nezamlouvá. Jenže studánka byla na jejím konci. Věděl jsem, že se nemýlím. Hledat další cestu, to už se mi nechtělo.

 Uvedl jsem tlapky do pohybu a letěl po zryté cestě stále kupředu. Světe, div se, ani člobrdice moc nezaostávala. V mžiku jsem byl na rozcestí a počkal, až se ke mne člobrdice připojí. Už s člobrdicí po boku jsem tlapkal dále až na asfaltovou cestu. Najednou jsem stál pod vysokými stromy a koukal do hlubokého lesa.

 Zabočil jsem doprava a spokojeně tlapkal po asfaltce. Ani nevíte, jak se mi ulevilo. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké stromy. Kolem cesty rostla tráva a lesní květiny, které na poslední chvíli opylovávali čmeldové a včelky. Než jsem se nadál, očadla zmerčila dřevěnou lávku a já věděl, že jsem u cíle.

 Rozeběhl jsem se kupředu, co mi tlapky dovolily. Ušadla mi vlála ve větru, chvost vrtěl člobrdici na pozdrav. Prosvištěl jsem po lávce a najednou stál přímo před studánkou Jedová hora. První, co jsem musel zkontrolovat, byla vodička ve studánce. Když jsem uviděl, že je studánka stále plná, rozeběhl jsem se do okolí. Proběhl jsem kolem lavičky, prohlédl si ceduli s pověstí o brdském patronovi a vydal se k Fabiánkovi na návštěvu. K mému milému překvapení stále seděl před svým domkem. I ježek byl na stráži na svém pařezu.

 Musím vám štěknout, za dobu mé nepřítomnosti se u studánky vůbec nic nezměnilo. Fabiánek je stále doma a jeho vesnička stojí. Studánka je plná vodičky, která vytéká potůčkem do lesa. Takovéto návraty na známá místa mám rád. Doufám, že až sem potlapkám příště, vše bude tak, jak má být a je už roky.