Tlapkal jsem lesní cestou do
mírného kopce. Nad kebulí mi svítil puňťa, do kroku mi zpívali ptáčci a já
věděl, že tohle bude super procházka.
Cesta voňavým lesem mi ubíhala za
tlapami. Na rozcestí jsem se rozhodl vyrazit doleva a než jsem se nadál,
spatřil jsem před sebou parádní kopec. Chtěl jsem se vrátit na rozcestí, ale
člobrdice už byla u mne a vybízela mne k tlapkání kupředu. Naštěstí jsem
objevil cestu, která sice do kopce vedla, ale již ne do takového krpálu, na
který jsem koukal.
Tlapkal jsem, co tlapka tlapku
mine po kamenité cestě stále kupředu. Po levé tlapce jsem měl krpál
s vysokými stromy, po pravé tlapce čím dál tím větší sráz. Stromky na
srázu byly mladé a husté, jen místy chyběly. Co chvíli jsem narazil na houbu.
Moc mi neříkaly, samý hříbek, ale člobrdice z nich měla obrovskou radost.
Ty krásné barevné, které jsem si prohlížel já, jí nechávaly v klidu. Proč,
to je mi záhadou. Musím vám štěknout, že jsem byl rád, že je na zemi nechávala.
Krásně probarvily les, který se co nevidět stane barevným celý.
S kebulí plnou myšlenek jsem
pomalu ale jistě kopec zdolával. Sotva jsem dorazil na místo, kde pod vysokými
stromy rostlo borůvčí, zmerčil jsem pěšinku, která vedla pod vysoké stromy.
První pěšinku, kterou jsem potkal, jsem musel prozkoumat.
Z cesty pokryté kamením jsem
se vydal měkoučkou pěšinkou mezi vysokými stromy a borůvčím. Než jsem se nadál,
už jsem opět stoupal do kopce po kamenech. Jenže tentokrát to nebyly obyčejné
kameny, po kterých jsem tlapkal na cestě. Tady jsem potkával nádherné kameny
pokryté mechem.
Čím výše na kopci jsem byl, tím více
mne překvapoval. Jehličnaté stromy vystřídaly listnaté, kamenů přibývalo a
vedle pěšinky se začala táhnout pěšinka druhá, tentokrát dřevěná. Myslel jsem,
že chvilku potlapkám po ní, ale to nebylo nic pro mne. Sotva jsem po ní
vyrazil, už jsem byl zpátky na své mechové.
Tlapkal jsem stále kupředu a ani
si neuvědomil, že kameny vystřídaly skalky a místo pohodlného tlapkání skáču ze
skalky na skalku. Než jsem se nadál, doskákal jsem do borůvčí. Rozhlédl jsem se
kolem sebe a valil očadla.
Zjistil jsem, že jsem vytlapkal
pořádný krpál. Kam očadlo dohlédlo, tam byly skalky a borůvčí. Přímo přede mnou
byla poslední skalka. Věděl jsem, že když na skalku vyskočím, budu na vrcholu.
Sotva mi tato myšlenka proletěla kebulí, už jsem byl na skalce.
Znovu jsem se rozhlédl kolem
sebe. Byl jsem mnohem více překvapený, než když jsem se ocitl v borůvčí.
Viděl jsem pěšinky, po kterých jsem šel. Viděl jsem skalní terasy, kterých jsem
si pod skalkou nevšiml. Dokonce i do okolí jsem viděl.
Stál jsem na vrcholu Kokšín a
prohlížel si zbytky hradiště. Člobrdice mne pomalu docházela a já měl obrovskou
radost. To jsem jí musel štěknout. Na Kokšín jsem se chystal už dlouho, ale že
to bude až tak zajímavý vrchol, to by mne nenapadlo.
