Přeskočit na hlavní obsah

Nad Maráskem

 

 Tlapkal jsem do kopečka asfaltovou cestou, když jsem přímo před sebou zmerčil vysílač Na Burku. Vzpomněl jsem si, že tudy jsem už kdysi dávno tlapkal, jen jsem se na místo dostal jinudy. Kebule si vzpomněla, že jsem kolem vysílače mířil na parádní vyhlídku Nad Maráskem.

 Několikrát jsem oběhl kolem vysílače, abych si nakonec vybral lesní cestu, která už z dálky slibovala, že na ní o lázně nebude nouze. Tlapkal jsem nejdříve rozvážně, jenže než jsem se nadál, prosvištěl jsem mezi hustými mladými stromky a než člobrdice stihla cokoli namítnout, už jsem se láznil. Hupsnul jsem do lázní, jen to čcvachtlo. Chvilku po mne se ozvalo další čvachtnutí. To super lázně objevila i ségruše.

 Sotva jsem si lázně užil, už mi do nich vběhla ségruše. Málem jsem jí nepoznal. Nebýt ušadel, co byla celá černá, přiletěl pořádný blátolák. Bahýnko lítalo všude. Jakmile po mne v radosti skočila, nastalo to pravé bahenní hraní. Skákali jsme po sobě jako smyslů zbavení. Člobrdice jen nevěřícně koukala a snažila se zůstat v bezpečné vzdálenosti. Abych vám pravdu štěkl, moc se jí nedivím.

 Když jsem usoudil, že srandy bylo dost, vyrazil jsem kupředu. Na cestě se místo super bájo bahenních louží začaly objevovat kameny a jehličí. Tlapkal jsem stále kupředu. Věděl jsem, že za chvilku budu v nádherném vzrostlém lese. K mému překvapení mne však místo vysokých stromů čekala paseka. Místo, kde ještě nedávno stály vysoké stromy, bylo samý pařez a větve.

 Nemohl jsem uvěřit vlastním očadlům. Myslel jsem, že jsem zabloudil. Jenže jsem uviděl skalky, podle kterých jsem poznal, že opravdu tlapkám na vyhlídku. Proběhl jsem větvemi a snažil se najít pidi stromky. Doufal jsem, že už na místě jsou. K mému překvapení jsem mezi větvemi objevil louži. Hupsnul jsem do ní a smyl ze sebe zbytky bahýnka z lázní. Opice ségruše mne ve vodičce samozřejmě nemohla nechat samotného. Z louže tak vycházeli dva krásní černí psíci, nikoli dva blátoláci.

 Vrátil jsem se na cestu, ze které jsem se vydal prozkoumat vytěžené místo. Netlapkal jsem dlouho a les kolem mne se pomalu začal měnit. Paseku jsem nechal za chvostem. Kolem mne přibývalo vysokých stromů a stromků, jenž se začínají hlásit o slovo. Byl jsem na místě, které jsem již poznával. Přímo přede mnou jsem uviděl nádhernou úzkou pěšinku pokrytou jehličím a posetou kameny. Vydal jsem se po ní a než jsem se nadál, už jsem byl na mne moc dobře známé vyhlídce.

 Musím vám štěknout, že k mému překvapení i les kolem vyhlídky prořídl. Naštěstí ne natolik, aby tu vznikla paseka. Ale kdo ví, třeba ještě práce na vyhlídce nebyla u konce. To by mne moc mrzelo. Vyhlídka Nad Maráskem je totiž jiná, než ostatní brdské vyhlídky. Když najdete na skále pěšinku vedoucí doleva, dostanete se na místo, ze kterého je nejen báječná vyhlídka. Dostanete se na skálu, kde si můžete odpočinout. Všude kolem vás bude borůvčí a z něj na vás budou vykukovat balvany.

 Já vám tu štěkám, že si na místě můžete odpočinout. Vy asi můžete, ale průzkumníci jako já si na místě neodpočinou. Místo je plné zákoutí, náletových stromků a teras, které se prozkoumat musí. Za každou cenu. Jako na jedné z mála vyhlídek je zkoumání místa při velké opatrnosti bezpečné. Proto kdykoli na vyhlídku přijdu, odpočinek nechám na člobrdici a sám důkladně zkontroluji všechna tajemná zákoutí. Jinak by to nebyl já.