Tlapkal jsem do kopečka
asfaltovou cestou, když jsem přímo před sebou zmerčil vysílač Na Burku.
Vzpomněl jsem si, že tudy jsem už kdysi dávno tlapkal, jen jsem se na místo
dostal jinudy. Kebule si vzpomněla, že jsem kolem vysílače mířil na parádní
vyhlídku Nad Maráskem.
Několikrát jsem oběhl kolem
vysílače, abych si nakonec vybral lesní cestu, která už z dálky slibovala,
že na ní o lázně nebude nouze. Tlapkal jsem nejdříve rozvážně, jenže než jsem
se nadál, prosvištěl jsem mezi hustými mladými stromky a než člobrdice stihla
cokoli namítnout, už jsem se láznil. Hupsnul jsem do lázní, jen to čcvachtlo. Chvilku
po mne se ozvalo další čvachtnutí. To super lázně objevila i ségruše.
Sotva jsem si lázně užil, už mi
do nich vběhla ségruše. Málem jsem jí nepoznal. Nebýt ušadel, co byla celá
černá, přiletěl pořádný blátolák. Bahýnko lítalo všude. Jakmile po mne
v radosti skočila, nastalo to pravé bahenní hraní. Skákali jsme po sobě
jako smyslů zbavení. Člobrdice jen nevěřícně koukala a snažila se zůstat
v bezpečné vzdálenosti. Abych vám pravdu štěkl, moc se jí nedivím.
Když jsem usoudil, že srandy bylo
dost, vyrazil jsem kupředu. Na cestě se místo super bájo bahenních louží začaly
objevovat kameny a jehličí. Tlapkal jsem stále kupředu. Věděl jsem, že za
chvilku budu v nádherném vzrostlém lese. K mému překvapení mne však
místo vysokých stromů čekala paseka. Místo, kde ještě nedávno stály vysoké
stromy, bylo samý pařez a větve.
Nemohl jsem uvěřit vlastním
očadlům. Myslel jsem, že jsem zabloudil. Jenže jsem uviděl skalky, podle
kterých jsem poznal, že opravdu tlapkám na vyhlídku. Proběhl jsem větvemi
a snažil se najít pidi stromky. Doufal jsem, že už na místě jsou.
K mému překvapení jsem mezi větvemi objevil louži. Hupsnul jsem do ní a
smyl ze sebe zbytky bahýnka z lázní. Opice ségruše mne ve vodičce
samozřejmě nemohla nechat samotného. Z louže tak vycházeli dva krásní
černí psíci, nikoli dva blátoláci.
Vrátil jsem se na cestu, ze které
jsem se vydal prozkoumat vytěžené místo. Netlapkal jsem dlouho a les kolem mne
se pomalu začal měnit. Paseku jsem nechal za chvostem. Kolem mne přibývalo
vysokých stromů a stromků, jenž se začínají hlásit o slovo. Byl jsem na místě,
které jsem již poznával. Přímo přede mnou jsem uviděl nádhernou úzkou pěšinku
pokrytou jehličím a posetou kameny. Vydal jsem se po ní a než jsem se nadál, už
jsem byl na mne moc dobře známé vyhlídce.
Musím vám štěknout, že
k mému překvapení i les kolem vyhlídky prořídl. Naštěstí ne natolik, aby
tu vznikla paseka. Ale kdo ví, třeba ještě práce na vyhlídce nebyla u konce. To
by mne moc mrzelo. Vyhlídka Nad Maráskem je totiž jiná, než ostatní brdské
vyhlídky. Když najdete na skále pěšinku vedoucí doleva, dostanete se na místo,
ze kterého je nejen báječná vyhlídka. Dostanete se na skálu, kde si můžete
odpočinout. Všude kolem vás bude borůvčí a z něj na vás budou vykukovat
balvany.
Já vám tu štěkám, že si na místě
můžete odpočinout. Vy asi můžete, ale průzkumníci jako já si na místě
neodpočinou. Místo je plné zákoutí, náletových stromků a teras, které se prozkoumat
musí. Za každou cenu. Jako na jedné z mála vyhlídek je zkoumání místa při
velké opatrnosti bezpečné. Proto kdykoli na vyhlídku přijdu, odpočinek nechám
na člobrdici a sám důkladně zkontroluji všechna tajemná zákoutí. Jinak by to
nebyl já.
