Přeskočit na hlavní obsah

Pomník u dopadové plochy Tok

 


 Tlapkal jsem po asfaltové cestě z mírného kopečka. Nad kebulí se mi honily mraky a mne občas ovanul větřík. Očadla měla co dělat, aby si prohlédla krásnou přírodu, kterou jsem tlapkal.

 Po levé tlapce jsem měl hluboký les, do kterého je vstup zakázán. Nebyl ještě pyrotechnicky asanován. Po pravé tlapce jsem měl nádherné vřesoviště, které hrálo všemi barvami. Vřes občas vystřídalo kapradí, které dodalo místu pohádkovou atmosféru. Na dopadové ploše Tok je zvláštní mluvit o pohádce, ale místo, kde se kloubí barevný vřes s kapradím, jinak nazvat nelze.

 Na dopadové ploše jsem musel jít pouze po cestě. Nejen, že je pohyb mimo značené trasy zakázán. Člobrdice ke všemu jako vždy trvala na tom, že zákaz je zákaz a musí se dodržet. Musím štěknout, že neuposlechnout zákazu na dopadové ploše může být opravdu nebezpečné. A to nejen pro toho, kdo se i přes zákaz na plochu vydá. Svou neopatrností může ublížit i dalším, kdo v tu chvíli na dopadové ploše jsou.

 Tlapkal jsem stále dál a dál a rozhlížel se po vřesovišti. Musím vám štěknout, že byl nadpsí výkon se na cestě udržet. Obzvlášť ve chvíli, kdy bylo vidět opravdu daleko. Člobrdice si užívala vyhlídku a výhled na barevné vřesoviště. Kdybych mohl, hned bych se jím proběhl s famfrňákem nasměrovaným k mrakům. To by bylo bájo.

 S člobrdicí po boku jsem stále tlapkal po asfaltové cestě. Občas mne minul cyklista, ale člobrdu bez kola by tu jeden pohledal. Už mne nebavilo jít pouze po cestě, tak jsem pomalu, ale jistě, začal krok zrychlovat. To se ví, musel jsem opatrně, aby člobrdice nepoznala, že zrychluji. Čím rychleji jsem šel, tím radostněji jsem si vrtěl do kroku chvostem. Myslím, že i člobrdice mé zvyšující se tempo zaregistrovala, ale vůbec jej nekomentovala.

 Stále jsem měl po levé tlapce les a po pravé vřesoviště. Prosvištěl jsem několik zatáček, když očadla zmerčila, že za chvilku budu v lese. Moc jsem se do lesa těšil. Věřil jsem, že se v něm budu moci opět proběhnout.

 Zrychloval jsem čím dál víc, až jsem zjistil, že skoro běžím. Co chvilku jsem se od člobrdice vzdálil, abych se k ní mohl vrátit. Tento běh se mi tak líbil, že jsem si dopadovou plochu začal opravdu užívat. Užíval jsem si vřesoviště, užíval jsem si výhledy, když se mé tělo zastavilo.

 Stál jsem ne cestě v zatáčce a ze začátku vůbec netušil, proč se mé tlapky zastavily. Už vůbec jsem netušil, proč se zastavily právě zde. Famfrňák nevětřil nic zajímavého. Žádnou vodičku ani bájo lázně. Ušadla slyšela švitoření ptáčků, ale neslyšela nic, proč bych se měl zastavit. Až očadla zmerčila místo, proč se mé tlapky zastavily. Přímo přede mnou, uprostřed vřesu za škarpou, očadla zmerčila malý pomníček. Byla na něm fotografie, jméno Jirka Zaplatílek a datum 8. října 2011. Co se tu stalo, že tu vyrostl pomníček a kdo byl člobrda Zaplatílek, to vám neštěknu. Musím vám však štěknout, že mne celkem zamrazilo. Zatáčka, ve které pomníček je, je hodně nepřehledná. A když vidím některé člobrdy na kole, jak zatáčkou proletí, není mi do smíchu. Člobrdice mne učí, abych byl opatrný. I přesto jsem již několikrát málem sražený byl. Dávno vím, že nestačí, když budu opatrný pouze já.

 Na tomto místě u tohoto pomníčku mi doštěkla spousta věcí. S tak těžkými myšlenkami jsem dlouho odnikud neodcházel.  Ale byť jsem odcházel s těžkou kebulínou a myšlenky ne a ne přenechat koňovi, musím vám štěknout, že se mi na místě moc líbilo. Dopadová plocha a vyhlídky z ní jsou opravdu bájo. A pomníček, který by tu být nemusel, krásně zapadá do krajiny a předává ponaučení všem, kteří kolem něj prochází.