Přeskočit na hlavní obsah

Schody v lese

 

 Dnes vám štěknu o kamenných schodech, které jsem potkal uprostřed lesa v chráněné krajinné oblasti Brdy. Lámete si hlavu nad tím, proč by někdo stavěl schody uprostřed lesa? V tom případě nejste sami. Ani mne to kebule nebrala. Ale musím štěknout, že po schodech se šlo člobrdici opravdu dobře a ani se při cestě do prudkého kopce nezadýchala.

 Tlapkal jsem hlubokým brdským lesem. Za sebou nechal kopeček a spokojeně pokračoval po rovince krásnou lesní cestou. Takovou cestu by i v Brdech jeden pohledal. Dva pruhy od vyjeté od traktoru byly zpevněné a zbytek cesty porostlý travičkou, která mne příjemně šimrala do tlapek.

 Cesta mi ubíhala za tlapkami. Než jsem se nadál, stál jsem na rozcestí. Mohl jsem se vydat doprava či doleva po asfaltové cestě. Nebo jsem mohl pokračovat krásnou lesní cestou, po které jsem přitlapkal, dále přímo za famfrňákem. Tušíte správně, vydal jsem se přímo za famfrňákem.

 Prosvištěl jsem rozcestím a než jsem se nadál, očadla zaznamenala pařez po pravé tlapce. Něco mi na něm neštymovalo, tak jsem se vydal na průzkum. Udělal jsem pár kroků, následně pár skoků a stál jsem u pařezu. V tu chvilku jsem uviděl, co mi na něm přišlo zvláštní. Nestál jsem u obyčejného pařezu. Tento pařez byl tak neobyčejný, jak jen mohl být. Byl vysoký jako já, úplně bez kůry a na pařezu seděla houba. Velká dřevěná houba, která mne přitahovala už z dálky. Musím vám štěknout, že tento kousek Brd je tak zvláštní, jak jen může být.

 Pařez s hříbkem jsem si pořádně prohlédl, prozkoumal jsem okolí, ale nic dalšího, co by mne zaujalo, jsem neobjevil. Vrátil jsem se na cestu a pokračoval dále za famfrňákem, který se nemohl nabažit svěží vůně lesa. Ani místní kámoše nevětřil, a to je co štěknout.

 Tlapkal jsem po cestě stále hlouběji do lesa. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké stromy. Přímo přede mnou se rýsoval prudký kopec, ale tomu jsem zatím nevěnoval pozornost. Soustředil jsem se na nejbližší okolí. A že bylo co pozorovat.

 Pod vysokými stromy bylo na zemi jehličí. Mezi jehličím tu trs borůvčí, jinde mechu. Co chvilku se objevil kámen, místy skalka. Po levé tlapce jsem minul místečko, kde rostlo kapradí, mech a borůvčí kolem mechem porostlého pařezu. Tato krása byla ohraničena kameny. To byla podívaná.

 Jak jsem se rozhlížel po nejbližším okolí, ani jsem se nenadál a stál jsem pod kopcem. Přímo přede mnou byly kamenné schody. Kámen střídal kámen, jen občas schůdek chyběl. Chvilku jsem šel po schodech, chvilku běžel vedle. Než jsem se nadál, stál jsem na kopci. K mému překvapení netrvalo dlouho a stála vedle mne i člobrdice. To byl fofr. Přitom normálně by do takto prudkého kopce stoupala hódně dlouho a ještě by mi říkala, že se mám vrátit nebo alespoň zpomalit. To se tu však nekonalo. Asi se jí po schodech jde lépe, kdo ví. Krpál to byl opravdu pořádný.

 Sotva jsem vystoupal na místo nad schody, ocitnul jsem se na rozcestí Kamenné schody. Tak přeci jen nebyla náhoda, že jsem šel po schodech. Trošku jsem se na rozcestí proběhnul a nestačil se divit. Když se na schody jeden kouká shora, teprve vidí, jaký zdolal kopec.