Přeskočit na hlavní obsah

Studánka Pod Hlínou

 

 Stal se zázrak. Už ani nevím, kdy naposledy mi podařilo takhle dlouho tlapkat z kopečka. Co na tom, že jsem tlapkal po asfaltové silnici a skoro celé klesání jsem nesměl zaběhnout do lesa, protože vstup do něj je přísně zakázán. Neříkám, že bych se lesem neproběhnul, ale takhle jsem si alespoň pořádně užíval klesání.

 Tlapkal jsem hlubokým lesem. K mému překvapení mne nedoprovázel zpěv ptáčků. Všude bylo naprosté ticho. Nikde ani živáčka. Ani místní kámoše jsem nenavětřil. Myslím si, že jich tu bude spousta, jen budou bydlet v lese, kam mne člobrdice nepustí.

 Jak jsem spokojeně tlapkal z kopečka a hřbet si nechal vyhřívat puňťou, kebulí se mi honilo, jak je tu krásně. Všude, kam očadlo dohlédne, jsou vysoké stromy. Občas jsem zahlédl balvany a skalky, ale opravdu jen občas. Les krásně voněl a člobrdice občas uviděla houbu. To se ví, že za zákazovou ceduli nešla. Ani nemusela, protože houby sbírala těsně u cesty. Letos člobrdice říká, že houby nehledá, ale sbírá. Dokonce sbírá jen hříbky a ostatní houby nechává v lese. Ještě jsem nezažil, že bych s člobrdicí tímto stylem houbařil. Musím vám štěknout, že je to to nejlepší houbaření, co jsem kdy zažil. Člobrdice mne neustále nevolá zpátky a tím, že musí jít po cestě, se mi nemůže ztratit.

 Tlapkal jsem stále kupředu za famfrňákem. Kebuli jsem měl plnou myšlenek a ani jsem si nevšiml, že jsem odbočil na rozcestí doleva. To jsem zjistil až ve chvíli, kdy jsem se otočil a neviděl člobrdici. Ani nevíte, jak mi bylo. V mžiku jsem otočil i zbytek mého já, kopnul do vrtule a letěl zpátky cestou, kterou jsem přitlapkal. Řítil jsem se stále kupředu a na rozcestí jsem objevil člobrdici. Zrovna se napojovala na cestu, po které jsem se vracel. To se mi ulevilo.

 Chvilku jsem tlapkal dále vedle člobrdice. Už jsem ji nechtěl ztratit. Jenže jak moc dobře víte, nic netrvá věčně. Cedule se zákazem vstupu jsem měl pouze po levé tlapce a mne nic nebránilo jít prozkoumat les po tlapce pravé. Po chvilce cesty po boku člobrdice jsem se neudržel a zrychlil krok. Oběhnul jsem křoví a už jsem chtěl hupsnout do lesa, když očadla zmerčila pěšinku.

 Vběhnutí do lesa jsem odložil. Místo toho jsem zrychlil krok a běžel k pěšince. Ušadla na kebuli mi vlála, chvost se vrtěl v rytmu běhu a já se řítil kupředu. Už jsem byl skoro u pěšinky, když famfrňák navětřil omamnou vůni. Očadla, která do této chvíle určovala směr, předala vedení famfrňáku.

 Jaké bylo mé překvapení, když mne famfrňák zavedl na pěšinku, kam mne původně vedla očadla. Po prvním skoku na pěšinku jsem zpomalil a rozvážně vyrazil kupředu. Vůně byla čím dál tím silnější a já zanedlouho stál u studánky. Krásné dřevěné studánky schované pod stromy. Ze studánky pomalu vytékala vodička a tvořila klikatící se potůček. To bylo místo, co famfrňák navětřil. Krásný potůček, na kterém si kámoši divočáci kousek od studánky udělali kaliště.

 Určitě již víte, co následovalo. Zkontroloval jsem studánku, nechal se u ní zvěčnit a ve chvíli, kdy člobrdice studánku fotila beze mne, jsem pomalu vytrácel k super bájo lázním. V mžiku se ozvalo čvachtnutí, jak jsem se s chutí do lázní naložil.

 Našel jsem místo, které bych mohl navštěvovat častěji. Studánka Pod Hlínou je plná chutné vodičky. Super bájo lázně mám opodál a to vše skryté před zraky procházejících, kteří když si nevšimnou směrovky s nápisem voda, studánku snadno minou.