Stal se zázrak. Už ani nevím, kdy
naposledy mi podařilo takhle dlouho tlapkat z kopečka. Co na tom, že jsem
tlapkal po asfaltové silnici a skoro celé klesání jsem nesměl zaběhnout do
lesa, protože vstup do něj je přísně zakázán. Neříkám, že bych se lesem neproběhnul,
ale takhle jsem si alespoň pořádně užíval klesání.
Tlapkal jsem hlubokým lesem.
K mému překvapení mne nedoprovázel zpěv ptáčků. Všude bylo naprosté ticho.
Nikde ani živáčka. Ani místní kámoše jsem nenavětřil. Myslím si, že jich tu
bude spousta, jen budou bydlet v lese, kam mne člobrdice nepustí.
Jak jsem spokojeně tlapkal
z kopečka a hřbet si nechal vyhřívat puňťou, kebulí se mi honilo, jak je
tu krásně. Všude, kam očadlo dohlédne, jsou vysoké stromy. Občas jsem zahlédl
balvany a skalky, ale opravdu jen občas. Les krásně voněl a člobrdice občas
uviděla houbu. To se ví, že za zákazovou ceduli nešla. Ani nemusela, protože
houby sbírala těsně u cesty. Letos člobrdice říká, že houby nehledá, ale sbírá.
Dokonce sbírá jen hříbky a ostatní houby nechává v lese. Ještě jsem
nezažil, že bych s člobrdicí tímto stylem houbařil. Musím vám štěknout, že
je to to nejlepší houbaření, co jsem kdy zažil. Člobrdice mne neustále nevolá
zpátky a tím, že musí jít po cestě, se mi nemůže ztratit.
Tlapkal jsem stále kupředu za
famfrňákem. Kebuli jsem měl plnou myšlenek a ani jsem si nevšiml, že jsem
odbočil na rozcestí doleva. To jsem zjistil až ve chvíli, kdy jsem se otočil a
neviděl člobrdici. Ani nevíte, jak mi bylo. V mžiku jsem otočil i zbytek
mého já, kopnul do vrtule a letěl zpátky cestou, kterou jsem přitlapkal. Řítil
jsem se stále kupředu a na rozcestí jsem objevil člobrdici. Zrovna se
napojovala na cestu, po které jsem se vracel. To se mi ulevilo.
Chvilku jsem tlapkal dále vedle
člobrdice. Už jsem ji nechtěl ztratit. Jenže jak moc dobře víte, nic netrvá
věčně. Cedule se zákazem vstupu jsem měl pouze po levé tlapce a mne nic
nebránilo jít prozkoumat les po tlapce pravé. Po chvilce cesty po boku
člobrdice jsem se neudržel a zrychlil krok. Oběhnul jsem křoví a už jsem chtěl
hupsnout do lesa, když očadla zmerčila pěšinku.
Vběhnutí do lesa jsem odložil.
Místo toho jsem zrychlil krok a běžel k pěšince. Ušadla na kebuli mi
vlála, chvost se vrtěl v rytmu běhu a já se řítil kupředu. Už jsem byl
skoro u pěšinky, když famfrňák navětřil omamnou vůni. Očadla, která do této
chvíle určovala směr, předala vedení famfrňáku.
Jaké bylo mé překvapení, když mne
famfrňák zavedl na pěšinku, kam mne původně vedla očadla. Po prvním skoku na
pěšinku jsem zpomalil a rozvážně vyrazil kupředu. Vůně byla čím dál tím
silnější a já zanedlouho stál u studánky. Krásné dřevěné studánky schované pod
stromy. Ze studánky pomalu vytékala vodička a tvořila klikatící se potůček. To
bylo místo, co famfrňák navětřil. Krásný potůček, na kterém si kámoši divočáci
kousek od studánky udělali kaliště.
Určitě již víte, co následovalo.
Zkontroloval jsem studánku, nechal se u ní zvěčnit a ve chvíli, kdy člobrdice
studánku fotila beze mne, jsem pomalu vytrácel k super bájo lázním.
V mžiku se ozvalo čvachtnutí, jak jsem se s chutí do lázní naložil.
Našel jsem místo, které bych mohl
navštěvovat častěji. Studánka Pod Hlínou je plná chutné vodičky. Super bájo
lázně mám opodál a to vše skryté před zraky procházejících, kteří když si
nevšimnou směrovky s nápisem voda, studánku snadno minou.
