Přeskočit na hlavní obsah

Studánka U Eliščiny cesty

 

 Tlapkal jsem lesem po asfaltové cestě do mírného kopečka. Do kroku mi zpívali ptáčci, les krásně voněl a hřbet mi s radostí ohříval puňťa. Kam očadlo dohlédlo, všude rostly vysoké stromy. Zem pokrývalo měkoučké jehličí, které místy vystřídalo borůvčí a kapradí.

 Tlapkalo se mi, jedna radost. Užíval jsem si chvíle tady a teď a nevěděl, kam koukat dříve. Ani jsem si neuvědomil, že jsem z poklidného kroku přešel do běhu. Asfaltovou cestu jsem vyměnil za zem pokrytou jehličím a běhal mezi stromy s větrem o závod. Ušadla měla co dělat, aby se mi udržela na kebuli, očadla nevěděla, kam koukat dřív a chvost? Ten měl co dělat, aby vyrovnal zatáčky.

 Lítal jsem mezi stromy s větrem o závod, když mi famfrňák oznámil, že nedaleko od místa kde běhám, je móc zajímavé místečko, které se bude mému kožíšku líbit. Hodil jsem očadly po člobrdici a vyrazil kupředu.

 Letěl jsem mezi stromy. Cesta mi ubíhala za tlapami, když v tom, přímo přede mnou, očadla zmerčila keře. Kdyby jen keře. Očadla uviděla krásné malé houští a famfrňák mne vedl tím směrem. Bylo mi naprosto jasné, že to, co famfrňák navětřil, se schovává přímo v houští.

 Ještě jsem zrychlil a v mžiku jsem byl u cíle. Skočil jsem do houští a cítil, jak mi mezi bříšky na tlapkách příjemně protéká bahýnko. Kouknul jsem si pod tlapky a zjistil, že stojím v super bájo lázních. Ne takových těch tekutých lázních. Já stál v super bájo voňavých lázních, ve kterých je bahýnko, které je tak akorát vlhké, aby se suprově přilepilo na kožíšek.

 Nevěřili byste, jakou jsem měl radost. Lehl jsem si do lázní a spokojeně chladil bříško. Když mne člobrdice zavolala, vydal jsem se k ní. Vůbec nevím, proč se chytala za nos, když jsem se k ní blížil. Krásně jsem voněl a nikde nebylo vidět, že bych lázně navštívil. Bahýnko se mnou tak splynulo, že jsem byl stále štramák.

 Doběhl jsem k člobrdici a chvostem stále vrtěl radostí. Člobrdice se stále držela za nos a něco říkala o vyválení. Abych pravdu štěkl, moc jsem jí neposlouchal. Famfrňák opět ucítil něco zajímavého a vnímat člobrdici se opravdu nedalo. Sotva jsem uslyšel ticho, dal jsem se opět do pohybu.

 Letěl jsem po cestě do mírného kopečka. Lázně, ve kterých jsem před chvilkou byl, jsem minul obloukem. Byla by škoda je před člobrdicí propálit. Co kdyby se náhodou chtěla jít láznit a můj cíl by musel počkat? To by nešlo. Prosvištěl jsem zatáčkou a začal brzdit tak urputně, že se mi málem zamotaly tlapky.

 Očadla zmerčila místo, které mi famfrňák ohlásil už u člobrdice. Sotva jsem vybral zatáčku, seběhl jsem z cesty a po pěšince jsem metl ke krásné studánce, která věrně stojí po boku vysokého stromu. Všude kolem studánky rostou vysoké stromy a mne nešlo do kebule, jak je možné, že studánka je vidět až ze zatáčky, kde jsem si málem zamotal tlapy. Ani z lázní, které jsou nedaleko od studánky, jsem studánku neviděl.

 Z objevu studánky U Eliščiny cesty jsem měl obrovskou radost. Ve chvíli, kdy jsem zjistil, že je ve studánce i vodička, jsem měl radost dvojnásobnou. Musím vám štěknout, že jsem si hned trošku vodičky vyprosil a ták mi zachutnala, že jsem chtěl ještě jednu mističku. Ještě štěstí, že mi člobrdice misku na vodičku s sebou nosí. Jinak bych osvěžující vodičku z této studánky neochutnal.