Přeskočit na hlavní obsah

U Milenky

 


 Tlapkal jsem po asfaltové cestě hlubokým lesem. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké jehličnaté stromy. Les byl tak upravený, až jsem se divil. Na zemi ani větývka spadlá ze stromu, nikde nic, co by jakkoli místní řád narušilo. Jen podél cesty rostla občas vysoká tráva.

 Tlapkal jsem stále dál a dál a kebulí se mi honilo, jak je možné, že je tu les až takto uklizený. Skoro jsem se bál sejít z cesty a prosvištět mezi stromy, abych nenarušil místní pořádek. Dotlapkal jsem do první zatáčky a přímo přede mnou jsem uviděl cestu. Krásnou lesní cestu s vysokou trávou, která mi sem vůbec nezapadala.

 Bylo rozhodnuto. Sešel jsem z asfaltky a už jsem svištěl krásnou lesní cestou porostlou trávou. Tlapky dopadaly na měkkou zem a mne se svištělo, jedna radost. Jehličnaté stromy pomalu ustupovaly, až jsem je měl pouze po pravé tlapce. Po levé tlapce jsem měl nádhernou bučinu.

 Letěl jsem s větrem o závod. Ušadla mi vlála ve větru a měla co dělat, aby se udržela na kebuli. Svištěl jsem dopředu, abych se během chvilky mohl otočit, a letět zpět k člobrdici. Tuto cestu jsem si opravdu užíval. Lítal jsem s větrem o závod, radostí si vrtěl chvostem a poslouchal zpěv ptáčků nad kebulí. Byl jsem opravdu šťastný, že tu mohu poletovat.

 Už ani nevím, kolikrát jsem odběhl od člobrdice, abych se k ní mohl opět vrátit. Les po pravé tlapce se pomalu měnil. Pod vysokými stromy začaly růst keře. Čím hlouběji v lese jsem byl, tím více keřů kolem mne bylo. Čím více keřů kolem mne bylo, tím byl i zpěv ptáčků hlasitější. Čím více ptáčků mi do kroku zpívalo, tím větší radost z místa jsem měl.

 Lítal jsem jen tak po lesní cestě a užíval si chvíli teď a tady. Famfrňák, očadla i ušadla byla v pohotovosti. Věděl jsem, že v tomhle lese musím narazit na místo, o kterém vám budu moci štěknout. A kebule se nemýlila.

 Opět jsem se vrátil ke člobrdici a vyrazil kupředu. Bučina po levé tlapce se nepatrně měnila. Mezi lesní cestou a bučinou přibývalo kamínků a spadlého listí. V kostech jsem cítil, že už jsem blízko. Jen jsem netušil, že jsem až tak blízko.

 Tlapky se dávaly opět do pohybu a pomalu nechávaly člobrdici v závěsu, když jsem zmerčil pěšinku. Uzounkou pěšinku krytou větvemi stromů, zapadanou listím ze stromů. Nebýt kamínků, které jí občas ohraničili, asi bych jí minul. Než bys štěkl kostička, už jsem byl na pěšince a tlapkal pod buky. Famfrňák mne ujišťoval, že žádného lesního kámoše nevyruším. Ušadla poslouchala, zda je člobrdice nablízku a očadla hledala místo, kam pěšinka vede.

 Oběhl jsem několik stromů a byl jsem u cíle. Přímo přede mnou jsem uviděl mezi stromy malou stříšku. Tedy, malou stříšku. Stříška byla jen o mrňousek menší, než jsem já. Sotva jsem jí zmerčil, už jsem k ní letěl s větrem o závod.

 Sotva jsem ke stříšce doběhl, zjistil jsem, že jsem objevil studánku U Milenky. V pohádkové přírodě nádhernou studánku, která naprosto zapadá do okolní krajiny. Pomalu a s rozvahou jsem studánku prozkoumával. Přišlo mi zvláštní, že famfrňák necítí vodičku. Obešel jsem proto studánku, strčil kebulínu pod stříšku a kontroloval stav vodičky ve studánce.

 K mému překvapení se famfrňák nemýlil. Nemohl cítit vodičku, když byla studánka úplně suchá. To mne trošku mrzelo. Věřím však, že se do studánky vodička opět vrátí. Letošní rok je plný zázraků. Nacházím prameny, pramínky a studánky, které ještě loni byly bez vodičky, plné vodičky a se silným pramenem. Proto věřím, že krásná dřevěná studánka U Milenky, bude opět plná vodičky, ze které se bude moci napít každý návštěvník lesa, který studánku objeví.