Tlapkal jsem po asfaltové cestě
hlubokým lesem. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké jehličnaté stromy.
Les byl tak upravený, až jsem se divil. Na zemi ani větývka spadlá ze stromu,
nikde nic, co by jakkoli místní řád narušilo. Jen podél cesty rostla občas
vysoká tráva.
Tlapkal jsem stále dál a dál a
kebulí se mi honilo, jak je možné, že je tu les až takto uklizený. Skoro jsem
se bál sejít z cesty a prosvištět mezi stromy, abych nenarušil místní
pořádek. Dotlapkal jsem do první zatáčky a přímo přede mnou jsem uviděl cestu.
Krásnou lesní cestu s vysokou trávou, která mi sem vůbec nezapadala.
Bylo rozhodnuto. Sešel jsem
z asfaltky a už jsem svištěl krásnou lesní cestou porostlou trávou. Tlapky
dopadaly na měkkou zem a mne se svištělo, jedna radost. Jehličnaté stromy
pomalu ustupovaly, až jsem je měl pouze po pravé tlapce. Po levé tlapce jsem
měl nádhernou bučinu.
Letěl jsem s větrem o závod.
Ušadla mi vlála ve větru a měla co dělat, aby se udržela na kebuli. Svištěl
jsem dopředu, abych se během chvilky mohl otočit, a letět zpět
k člobrdici. Tuto cestu jsem si opravdu užíval. Lítal jsem s větrem o
závod, radostí si vrtěl chvostem a poslouchal zpěv ptáčků nad kebulí. Byl jsem
opravdu šťastný, že tu mohu poletovat.
Už ani nevím, kolikrát jsem
odběhl od člobrdice, abych se k ní mohl opět vrátit. Les po pravé tlapce
se pomalu měnil. Pod vysokými stromy začaly růst keře. Čím hlouběji v lese
jsem byl, tím více keřů kolem mne bylo. Čím více keřů kolem mne bylo, tím byl i
zpěv ptáčků hlasitější. Čím více ptáčků mi do kroku zpívalo, tím větší radost
z místa jsem měl.
Lítal jsem jen tak po lesní cestě
a užíval si chvíli teď a tady. Famfrňák, očadla i ušadla byla v pohotovosti.
Věděl jsem, že v tomhle lese musím narazit na místo, o kterém vám budu
moci štěknout. A kebule se nemýlila.
Opět jsem se vrátil ke člobrdici
a vyrazil kupředu. Bučina po levé tlapce se nepatrně měnila. Mezi lesní cestou
a bučinou přibývalo kamínků a spadlého listí. V kostech jsem cítil, že už
jsem blízko. Jen jsem netušil, že jsem až tak blízko.
Tlapky se dávaly opět do pohybu a
pomalu nechávaly člobrdici v závěsu, když jsem zmerčil pěšinku. Uzounkou
pěšinku krytou větvemi stromů, zapadanou listím ze stromů. Nebýt kamínků, které
jí občas ohraničili, asi bych jí minul. Než bys štěkl kostička, už jsem byl na
pěšince a tlapkal pod buky. Famfrňák mne ujišťoval, že žádného lesního kámoše
nevyruším. Ušadla poslouchala, zda je člobrdice nablízku a očadla hledala
místo, kam pěšinka vede.
Oběhl jsem několik stromů a byl
jsem u cíle. Přímo přede mnou jsem uviděl mezi stromy malou stříšku. Tedy,
malou stříšku. Stříška byla jen o mrňousek menší, než jsem já. Sotva jsem jí
zmerčil, už jsem k ní letěl s větrem o závod.
Sotva jsem ke stříšce doběhl,
zjistil jsem, že jsem objevil studánku U Milenky. V pohádkové přírodě
nádhernou studánku, která naprosto zapadá do okolní krajiny. Pomalu a s rozvahou
jsem studánku prozkoumával. Přišlo mi zvláštní, že famfrňák necítí vodičku.
Obešel jsem proto studánku, strčil kebulínu pod stříšku a kontroloval stav vodičky
ve studánce.
K mému překvapení se
famfrňák nemýlil. Nemohl cítit vodičku, když byla studánka úplně suchá. To mne
trošku mrzelo. Věřím však, že se do studánky vodička opět vrátí. Letošní rok je
plný zázraků. Nacházím prameny, pramínky a studánky, které ještě loni byly bez
vodičky, plné vodičky a se silným pramenem. Proto věřím, že krásná dřevěná
studánka U Milenky, bude opět plná vodičky, ze které se bude moci napít každý
návštěvník lesa, který studánku objeví.
