Přeskočit na hlavní obsah

U panny Lídy

 

 Ke studánce U panny Lídy, schované v hlubokých lesích chráněné krajinné oblasti Brdy, jsem se dostal po dlouhé době, co jsem tlapkal po asfaltové cestě. Cesta stála opravdu za to a na malé zmatky s člobrdicí jsem již raději zapomněl.

 Tlapkal jsem hlubokými brdskými lesy po asfaltové cestě. Chvilku jsem tlapkal do kopečka, chvilku z kopečka a cesta mi utíkala krásně od tlapek. Do kroku mi zpívali ptáčci, nad kebulí svítil puňťa a já byl moc rád, že se mohu toulat s člobrdicí nádhernou přírodou.

 Jak jsem pozoroval les všude kolem, očadla zjistila, že široko daleko není místečko, kde by nerostly vysoké stromy. Chvilku jsem šel jehličnatým lesem, chvilku lesem listnatým, jen les smíšený jsem cestou nepotkal.

 Čím hlouběji v lese jsem byl, tím hustším lesem jsem tlapkal. Puňťa měl co dělat, aby svými paprsky zahřál cestu, po které jsem tlapkal. Na malou chvilku se les úplně proměnil. Místo vysokých majestátních stromů jsem tlapkal místem, kde pod vysokými stromy rostly stromky malé. Ale to byl opravdu jen kousek.

 Sotva jsem dotlapkal na rozcestí Jinecká Baština, zmerčil jsem zídku. Kde se zídka uprostřed lesa vzala, bylo mi záhadnou. Široko daleko kolem zídky není nic, co by mi nějak pomohlo zjistit, proč tu zídku někdo vystavěl. Kromě cesty, po které jsem přitlapkal, nebylo široko daleko znát, že by tu člobrdové žili nebo hospodařili.

 Na rozcestí jsem se vydal doleva. Zídku nechal zídkou a pelášil, co mi tlapky dovolily, z mírného kopečka. Les přede mnou pomalu ustupoval. To byl správný čas uvést famfrňák do pohotovosti, aby mi pomohl z dálky zjistit, proč tomu tak je.

 Jak jsem svištěl z kopečka, ušadla mi vlála ve větru. Očadla sledovala cestu a famfrňák větřil. Těch vůní co cítil, to byla pohádka. Kromě nádherné vůně lesa po chvíli navětřil i vodičku. Sotva jsem z lesa vyběhl, bylo mi jasné, odkud se vůně vodičky vzala.

 Stál jsem pod kopcem na mostku přes potok, kolem kterého byla malá louka. Scenérie, na kterou jsem koukal, byla úchvatná. Louka hrála všemi barvami a malí okřídlení kamarádi na ní poletovali a na posledních chvíli opylovávali květiny.

 Sotva ke mne dorazila člobrdice, tlapky se daly opět do pohybu. Kolem lesní školky po pravé tlapce jsem svištěl do kopečka. Famfrňák stále cítil vodičku a já věděl, že nedaleko najdu její další zdroj. Jako vždy se famfrňák nemýlil. Za školkou jsem vběhl do lesa a po pravé tlapce uviděl místečko, které famfrňák cítil už z dálky.

 Pod cestou, po které jsem pelášil, jsem po pravé tlapce uviděl studánku. Krásnou dřevěnou studánku, na které bylo vidět, že se o ní někdo pěkně stará. Ze studánky U panny Lídy vytékal malý potůček. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostlo podél potůčku kapradí. A toho bahýnka, co kolem bylo. To byla pohádka.

 Vy člobrdové, vůni bahýnka u studánky z dálky určitě neucítíte. Pokud však půjdete ke studánce s psím parťapkou, také ji vyčmuchá z dálky. Jen na malé kámoše dávejte prosím pozor. Bahýnko je v potůčku opravdu hluboké.

 Dnešní příběh jsem vám štěknul trošku jinak. Doufám, že se vám také líbil. Rozhodl jsem se tam na základě vašich přání, kdy jste chtěli mít informaci o tom, o jakém místě vám štěkám, hned v úvodu článku.