Není to tak dávno, co jsem
navštívil Uhlířskou studánku. Musím vám štěknout, najít tuto studánku chce mít
famfrňák, očadla i ušadla na stopkách. Byť člobrdice věděla, v jakých
místech se studánka nachází, měl jsem obrovský problém ji najít. Ale kaliště, kterých
je kolem nespočet, ta jsem objevil všechna.
Tlapkal jsem po zpevněné cestě
hlubokým lesem. Kam očadlo dohlédlo, všude rostly listnaté stromy. Jehličnatý
strom by jeden pohledal. Ke studánce jsem šel ve chvíli, kdy se les teprve
začal pomalu vybarvovat. Jít na místo nyní, vím, že bych tlapkal nádhernou
barevnou bučinou. A studánku bych možná objevil rychleji.
Cesta mi krásně utíkala od
tlapek. Netrvalo dlouho a kamenitou cestu jsem vyměnil za krásnou měkoučkou
lesní cestu. Čím hlouběji v lese jsem byl, tím více se mi cesta ztrácela
v okolní krajině, aby se mi o mrňousek dál ukázala v celé její kráse.
Zda to bylo přicházejícím podzimem a popadaným listím, to nevím. Je však fakt,
že i listí, které na ní popadalo, jejímu ukrytí hodně pomohlo.
Tlapkal jsem hlubokou bučinou, a
co chvíli vidět celku s šipečkou na stromě. Dělal jsem, že jí nevidím, ale
to se ví, že jsem jí v merku měl. Očadla jsem měl na stopkách, famfrňák
stále větřil voňavoučké lázně a ušadla poslouchala šum lesa. Ticho lesa, které
na místě panovalo, bylo zvláštní. Co chvilku opodál zařval ptáček a já se vždy
strašně lekl. To víte, na místě, kde je tolik stop od kámošů divočáků, je
ostražitost na místě.
Jak jsem si tak pobíhal od
kaliště k člobrdici a od člobrdice ke kališti, pozoroval jsem les kolem
sebe. Pod majestátními stromy jsem objevil místo, které bylo porostlé kapradím
a ukrývalo další kaliště. Tam se mi moc nechtělo. Sotva jsem na místo doběhl a
chtěl jej prozkoumat, zamotal jsem se do maliní. Vrátil jsem se proto k člobrdici.
K mému velkému překvapení člobrdice usoudila, že kapradím projít musím.
Vydal jsem v jejích stopách a nestačil jsem valit očadla.
Sotva jsem se vymotal
z maliní, už jsem přeskakoval spadlý strom. Kapradí rostoucí všude kolem
mne příjemně šimralo po celém mém já. To mne tak rozdovádělo, že mi ani
nevadilo, že každou chvilku došlápnu do pořádného bahýnka.
Najednou jsem si místo začal
užívat. Lítal jsem jím, co mi bahýnko dovolilo. Co chvilku jsem šel dodat
člobrdici odvahy, abych se mohl opět vzdálit. Pobíhal jsem jen tak kapradím a
nechal se šimrat, až jsem se ocitl u potůčku s průzračně čistou vodičkou.
Zvedl jsem kebuli a uprostřed všeho kapradí kolem jsem za potůčkem objevil
studánku. Krásnou dřevěnou Uhlířskou studánku, kterou se člobrdice stále marně
snažila najít.
Ze studánky vytékala vodička
proudem ven a tvořila nádherný potůček, který jsem objevil jen náhodou. Až nyní
mi došlo, kde se tu vzala všechna kaliště, která jsem objevil. A že jsem jich
objevil. Bylo jich tu tolik, že jsem nevěděl, ve kterém se vyláznit dříve.
Asi se budete divit, ale
v žádném kališti jsem se tentokrát nevyláznil. Sotva jsem našel studánku,
stále čisťoučký jsem si vedle ní sedl a čekal, až ke mne dorazí člobrdice. Ta u
mne byla skoro v mžiku. Kdybyste viděli radost a úlevu v jejích
očích, že jsem studánku objevil. Myslím, že jsem jí objevil na poslední chvíli.
Ještě chvíli ji hledat, tak to člobrdice vzdá. To nedělá často, ale opravdu
jsou místa, která chtěla navštívit a já je nevyčmuchal. Dokonce ani člobrdice
podle mapy je nenašla. To však naštěstí není případ této krásné studánky.
Až půjdete v mých stopách a
budete hledat Uhlířskou studánku, vydejte se podél kapradí až pod kopec. Odtud
pak vyšlapanou pěšinkou dojdete zezadu přímo ke studánce, kterou budete mít
ukrytou v kapradí. Je třeba opravdu pozorně sledovat okolí. Pokud půjdete
touto pěšinkou, vyhnete se bahýnku, kterého je v okolí studánky opravdu
hodně.
