Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z listopad, 2020

Kaple sv. Rozálie

   Ke kapli sv. Rozálie a místní studánce nedaleko Bernartic jsem se vydal za mlhavého rána. I přes hustou mlhu jsem se na výlet moc těšil.   Prosvištěl jsem Bernarticemi a než jsem se nadál, už jsem byl u kapličky. To se ví, po svých jsem neběžel. Hezky jsem se ke kapličce nechal dovést. Sotva jsem z auta vyskočil, dal jsem se do zkoumání. Od léta, kdy jsem tu byl naposledy, se místo opravdu trošku změnilo.   Rozeběhl jsem se k přístřešku a nestačil jsem valit očadla. Hned první místečko, které jsem měl zkontrolovat, bylo jiné než v létě. To se ví, přístřešek byl na tomtéž místě co v létě, ale nyní měl police plné knih. Takový přístřešek jsem na svých toulkách objevil poprvé. I když musím štěknout, že místo k posezení vybízí. Málokdy tudy někdo projde, občas někdo projede, ale počet člobrdů, kteří se tu za den ukážou, bych spočítal na prstech jedné tlapky. Celý rozčarovaný z upraveného přístřešku jsem se vydal ke kapli.   Kaple sv. Rozálie se za dobu mé nepřítomnosti vůbec nezměnila.

Lesní paní

   O okolí městečka Žinkovy jsem vám toho naštěkal tolik, že můžete zabalit batůžky a jít se sem podívat. Dnes vám od toho městečka štěknu pro letošní rok naposledy. A kde jinde zakončit putování, než u sochy Lesní paní, krásné víly, které nikdy nezmizí z tváře úsměv.   Městečko Žinkovy jsem nechal za chvostem a zamával mu na pozdrav. Vydal jsem se lesní cestou do hlubokého lesa a vyhlížel překvapení, která mne tu určitě neminou. Po pravé tlapce jsem měl rybníček, po levé tlapce snad všechny druhy keřů, které schovávají fotbalové hřiště. Než jsem se nadál, už jsem stál na kraji hlubokého lesa.   Po pravé tlapce mne vítala bučina, po levé tlapce les smíšený. Pod majestátními buky v koberci ze spadaného listí na mne koukaly kameny. Převážně krásné oválné balvany, místy porostlé mechem. Sotva očadla balvany zmerčila, tlapky se daly do pohybu a běžely je zkontrolovat.   Svištěl jsem s větrem o závod.  Ušadla mi vlála ve větru, chvost měl co dělat, aby vyrovnal zatáčky. Oběhl jsem buk, očmu

Zřícenina hradu Potštejn

   Dlouho jsem vás nezavedl na pořádnou zříceninu hradu. Od návštěvy Třemšína už nějaký ten pátek uběhl, tak je na čase štěknout vám o dalším kdysi majestátním hradu. Dnešní výletnický štěk proto bude Potštejna, nebo také Potenštejna, záleží, jaký název se vám líbí více.   Tlapkal jsem smíšeným lesem a než jsem se nadál, už jsem byl u malého rybníčku v hlubokém lese. Nikde ani živáčka, jen občas mírný větřík zašustil spadaným listím ležícím pod stromy. Ptáčci mi do kroku nezpívali, jen člobrdice po mém boku mi dávala vědět, že nejsem na místě až tak úplně sám.   To, že mne doprovází člobrdice, jsem si vlastně uvědomil ve chvíli, kdy jsem zahlédl rybníček. Rozum nerozum, tlapky se daly do pohybu a nesly mé tělo s větrem o závod k rybníčku kousek přede mnou. Už mi chybělo jen několik rychlých kroků a už už bych byl u vodičky, když jsem zaslechl člobrdici jak na mne volá. To se ví, že jsem změnil směr a místo do vodičky jsem pelášil k člobrdici.   S člobrdicí po boku jsem pomalu tlapkal z

Pomník na bývalém psím hřbitově

   Dnes vám štěknu o místě krásném, i když hodně nezvyklém. Když jsem místo navštívil poprvé, objevil jsem pomník, u kterého jako by se zastavil čas. Tentokrát už vím, že se nejedná o ledajaký pomník, ale o pomník na bývalém psí hřbitově u zámečku v městečku Žinkovy.   Tlapkal jsem hlubokou bučinou, ve které se jen občas ukázal jiný strom. Zámek v Žinkovech jsem nechal za chvostem a pádil po cestě, co mi tlapky dovolily. Svištěl jsem kupředu, abych se v zatáčce otočil a pádil zpět k člobrdici. Měl jsem takovou radost, že mohu jen tak běhat, že jsem si každý krok výletu nad očekávání užíval.   Bučina, kterou jsem pádil, se změnila na les smíšený. Zde jsem seběhl z lesní cesty a pelášil pěšinkou, na zemi sotva znatelnou. Po pravé tlapce mne doprovázela ještě jedna pěšinka, ale kam ta vede, to je mi zatím záhadou.   Prosvištěl jsem smíšeným lesem a v mžiku jsem byl v další bučině. Les přede mnou pomalu houstnul. I čistá bučina se pomalu měnila. Už nebyl buk, kam jsem se podíval, už jsem v

Obrovo hradiště

   Nevím, jak se to mohlo stát, ale úplně jsem vám zapomněl štěknout příběh z Obrova hradiště, které jsem navštívil ještě na konci října. Přitom je to ták nádherné místo, že by byla škoda se o něj nepodělit. Kdo sleduje můj Instagram, ví moc dobře, že jsem na místě byl a také si jej patřičně užíval. Nyní na místo zavedu i vás a pevně věřím, že i vy si Obrovo hradiště pořádně užijete.   Vyběhl jsem kopeček a než jsem se nadál, už jsem byl v bučině. Krásné bučině zbarvené ve všech barvách podzimu. Všude, kam mé očadlo dohlédlo, byly barevné buky. Pod buky rostou netykavky, ale po těch už nebylo památky. I přesto, že netykavky již dávno odkvetly, zem pod buky nebyla pokrytá pouze spadaným listím. Pod buky rostlo tolik rostlinek, že zelená barva svítila do dálky.   Těch pěšinek, co na místě očadla zmerčila, to byla pohádka. Nevěděl jsem, kam se vrtnout dřív. Jestli se vydat doleva, doprava z kopečka, nebo přímo za famfrňákem do středu bučiny. Nakonec jsem se vydal pěšinkou po levé tlapce,

U jezevce Pepi

   Dnes vám štěknu o studánce U jezevce Pepi. Vím, o té jsem vám toho již naštěkal. Jenže tentokrát se ke mne připojila kamarádka mlha, která mi výlet nečekaně zpříjemnila.   Sotva jsem vstal, už jsem byl k nezastavení. Nevím, čím to je, ale obvykle za touhle radostnou náladou stojí kamarád Puňťa, který mne tahá z pelechu svými hřejivými paprsky. Nyní, když úřaduje venku mlha, je mi záhodno, že už od otevření očadel se těším ven.   Zbaštil jsem snídani a přemluvil ségruši, aby šla popohnat člobrdici. Přeci jen, já nejsem tak vytrvalý, rychlý a obratný jako ségruše. Té se těžko odolává.   Mohlo se vyrazit. Na dnešek jsem měl jasně daný cíl. Chtěl jsem se podívat za Pepou. Dlouho jsem u něj nebyl, a s mlhou v kožichu vlastně ještě nikdy. Prosvištěl jsem přes pole, proběhl se po louce a než jsem se nadál, už jsem byl v lese. Mlha, která by se dala krájet, mne na chviličku opustila. To se ví, že ne úplně, ale už jsem si alespoň viděl na drápky na tlapkách.   Les, do kterého jsem vběhl, zář

Přírodní park Pod Štědrým II.

   Mlha přede mnou, mlha za mnou a já jsem někde uprostřed přírodního parku Pod Štědrým. Kde? No přeci v jedné hluboké bučině plné mladých buků, kamení a i přes mlhu poznávám, že tlapkám stále do kopečka. Že byste chtěli, abych místo upřesnil? Žádný problém. Stačí se vydat do kopečka za studánkou, která v mapě nemá jméno, ale když o ní Štěkám, tak jako o studánce u Přebudova. A za ní je bučina.   Krásná bučina plná majestátních buků. Čím výše bučinou tlapkáte, tím jsou buky mladší. Čím jsou buky mladší, tím více kamení pod nimi je. Čím více kamení pod buky je, tím je cesta zajímavější. Obzvlášť nyní na podzim, kdy jsou kameny ukryté pod napadaným listím.   Tady se mi tlapká, no žádná velká radost. Jsem moc daleko od lidí i od cesty, takže musím být extrémně opatrný. Navíc musím hlídat ségruši i člobrdici a to je na jednoho parťapku v těchto místech nadpsí úkol. To by však bylo, abych na něj nevyzrál.   Tlapkal jsem pod vysokými buky s maximální opatrností. Člobrdici jsem ukázal kameny