Přeskočit na hlavní obsah

Buk Dvoják

 

 Dnes vám budu vyprávět o buku Dvojáku. Památném stromě na úpatí vrchu Třemšín. Byla by škoda jej na podzim neomrknout, když okolní bučina hraje všemi barvami podzimu.

 Tlapkal jsem hlubokým brdským lesem. Po levé tlapce les jehličnatý, po pravé tlapce nádherná bučina, která se o mrňousek dál změnila v les smíšený. Tlapky mne nesly zpevněnou cestou, na které co chvíli byla louže.

 Očadla si prohlížela okolní přírodu, ušadla poslouchala šustot listí ve větru a famfrňák větřil místní kámoše a užíval si vůni lesa. Prochajda byla, jedna radost. Cesta mi šla krásně od tlapek. Co chvilku jsem objevil tajemnou pěšinku, kterou jsem musel prozkoumat. To se ví, že jsem se po ní neřítil s větrem o závod. Každou pěšinku, kterou jsem cestou potkal, jsem prošel rozvážným krokem a všemi smysly v pohotovosti.

 Už ani nevím, kolik pěšinek jsem prozkoumal. Bylo jich tolik, že bych je všechny nespočítal, když tu jsem stál na pěšince, která byla úplně jiná, než všechny ostatní pěšinky co jsem zkoumal. Počkal jsem na člobrdici a pomalu se vydal do lesa.

 Procházel jsem mezi jehličnany, když se najednou stromky rozestoupily a já stál v bučině. Očadla nevěděla, co pozorovat dříve. Najednou všude byla spousta světla. A těch barev, co na místě bylo. To byla nádhera.

 Najednou jsem neudržel tlapky na místě. Povyskočil jsem radostí a rozeběhl se kupředu, co mi tlapky dovolily. Svištěl jsem pod buky s větrem v kožichu. Ušadla mi vlála, chvost vyrovnával zatáčky a famfrňák větřil místní kámoše.

 Netrvalo dlouho a dosvištěl jsem k hodně zvláštnímu stromu. To si představte: jen tak si svištíte s větrem o závod mezi majestátními buky a najednou stojíte mezi stromy a nad vámi je kmen. Věřili byste vlastním očadlům?

 To se ví, já jim také nevěřil. Jak rychle jsem mezi kmeny přisvištěl, tak rychle jsem odsvištěl, abych mohl přisvištět zpátky a zjistit, že opravdu stojím pod bukem, který má dva kmeny spojující se v jeden. Doma za plotem si hlídám doubek, co má jeden kmen a rozděluje se na dva. I v lese občas stromek podobný mému doubku potkám. Ale že by to bylo naopak? To by mne neštěklo.

 Stále jsem nevěřil vlastním očadlům. Pořádně jsem si prohlížel pravý kmen a na něm jsem nic zvláštního nezmerčil. Tlapkal jsem si prohlédnout levý kmen a zde mi něco neštymovalo. Uprostřed kmene jsem objevil kámen, který vypadal, jako starý hraniční kámen s čísly. To už mi kebule nebrala vůbec. Nejdříve dva kmeny rostoucí daleko od sebe a spojující se v jeden. A pak ještě objevím kmen, který je částečně dutý a ukrývá kámen podobný starému hraničnímu kameni.

 Nevěděl jsem, co si mám o stromu myslet. Vzpomněl jsem si na čerty, ale těm by se tu nelíbilo. Přeci jen strom vypadal letitě, a když rostl, bylo sem vidět ze všech stran. Tohle místo nikdy nebylo místem pro čerty. Tlapkal jsem se zeptat člobrdice, zda mi objasní záhadu zvláštního buku. Světe, div se, potlapkal jsem.

 Člobrdice mi řekla, že se opravdu nejedná o dílo přírody ani dílo čerta. Kdysi tu prý rostly stromy dva a okolo buků chodil pasáček pást ovce. Jednou ho napadlo, že stromky spojí. Zda dopředu věděl, že srostou, to nikdo neví. Možná to byla náhoda, kdo ví. Ale po spojení dvou stromů pasáčkem chtěli oba stromy růst dál. Jak rostly, spojily se v jeden. Kdysi prý mívaly obrovskou korunu, kterou sem chodili obdivovat člobrdové z širokého okolí, jenže nyní je strom zlomený a koruna je rozřezaná vedle.

 I tak stojí buk Dvoják za návštěvu. Podobný strom totiž jen tak nepotkáte. A v jeho velikosti už tuplem ne. Posedět můžete na větvích z koruny a na místě si odpočinout.