Přeskočit na hlavní obsah

Chata Moricka

 

 O chatě s krásným jménem Moricka jsem vám štěknul už v létě. K mému překvapení jsem se u ní objevil na svém posledním výletu opět. Jenže tentokrát jsem přitlapkal jinudy a viděl tak místa, o kterých jsem vám ještě neštěkl.

 Tlapkal jsem nekonečnou asfaltovou cestou hlubokými brdskými lesy. Cesta mne vedla napříč lesem a já si myslel, že nikdy nedojdu na její konec. Co chvilku mi sice cestu zkřížila lesní cesta, jenže ta vedla obvykle jen kousek do lesa a pak zmizela. Tlapkal jsem proto hlouběji a hlouběji do lesa stále po asfaltce.

 Cesta mi připadala nekonečná. Stále jsem tlapkal rovně přímo za famfrňákem. Už ani nevím, kolik krátkých lesních cest jsem prozkoumal, když ušadla v naprostém tichu uslyšela slabý uklidňující zvuk. Takové šumění jsem již dlouho neslyšel. Vydal jsem se proto pomalu kupředu a byl jsem moc zvědav, kam mne zvuk zavede.

 Tlapkal jsem stále kupředu. Kolem cesty rostly majestátní jehličnany. Pod jehličnany bylo nejen jehličí a kamení občas porostlé mechem. Viděl jsem spoustu krásných barevných houbiček. Od chvilky, co jsem zaslechl tajemný, slabě znějící uklidňující zvuk jsem se přestal soustředit na cestu a konečně jsem si začal užívat les kolem cesty.

 Jak jsem tak tlapkal stále za zvukem a rozhlížel se kolem sebe, začal jsem si připadat jako v pohádce. Houba střídala houbu, mech kouzlil nejen s kameny, ale místy i s pařezy a než jsem se nadál, stál jsem u potůčku, ve kterém teklo tolik čisté a svěží vodičky, že jsem nestačil valit očadla. Tlapky se zastavily a mne doštěklo, že jsem na místě, kam mne ušadla nesla.

 Po krátké prohlídce okolí potůčku jsem se vydal dále po asfaltce. Přímo přede mnou se začal les rozestupovat, až se najednou rozestoupil úplně. Po levé tlapce jsem měl louku ohraničenou keři a hustými rozčepýřenými stromky. Po pravé tlapce jsem zmerčil Moricku v celé její kráse.

 Krásná dřevěná chata Moricka stojí na rozcestí. Za chatou i kolem chaty je hluboký les, jen naproti chatě je louka. Několikrát jsem Moricku oběhl a zjistil, že se na místě nic nezměnilo. Zastavil jsem se u pomníčku postaveného na počest pana Václava Sladkého a chvilku u něj postál. Kdo byl pan Sladký, to vám neštěknu. Co vám však štěknout mohu, že pomníček svádí k zastavení. Je u něj ohniště s lavičkou a naprostý klid.

 Sotva jsem dorozjímal u pomníčku, vydal jsem se zpět k Moricce. Už jsem věděl, že jsem na místě sám se ségruší a člobrdicí. Všude kolem mne bylo naprosté ticho, jen občas do ticha zahvízdal ptáček. V tom největším tichu se však ozvalo moje bříško, které si žádalo svačinku. To se není čemu divit, tlapkal jsem sem pořádnou štreku. Hodil jsem očadlem po člobrdici, sednul si na zápraží a v klidu posvačil. To víte, na zápraží krásné chaloupky se svačí jedna radost.