Přeskočit na hlavní obsah

Kaple sv. Anny

 

 Od kapličky svatého Izidora jsem se rozeběhl nejen na kus štěku s místními kámoškami, ale dále po cyklostezce k dalšímu zastavení. Než jsem se nadál, byl jsem u kapličky sv. Anny. Jak jsem se ke kapličce dostal a co mne potkalo, to vám štěknu v příběhu.

 Řítil jsem se kupředu, co mi tlapky dovolily. Ušadla mi vlála ve větru, famfrňák větřil kámošky kravky a očadla měla co dělat, aby viděla všechnu tu krásu, kterou jsem míjel. Stále jsem tlapkal po asfaltové cestě, jen už ne po rovince, ale z mírného kopečka. Po pravé tlapce jsem míjel jeden mladý stromek za druhým. Za stromky bylo již oseté pole a za polem, to byly výhledy. Pole nahradil les a za lesem byla malá víska. Tuším, že se jmenuje Budislavice. Nad vískou svítil puňťa a s mračounem nad polem tvořili zajímavou podívanou.

 Po levé tlapce jsem měl výběh pro kámošky kravky a jen občas mladý stromek. Letěl jsem s větrem o závod a nevěděl, zda se mám kochat vyhlídkou nebo merčit kámošky. Očadla se prala s famfrňákem o slovo. Famfrňák vedl tlapky důsledně za svým cílem, ale očadla se nechtěla přestat kochat. Vše nakonec vyřešila ségruše.

 Už jsem byl skoro na konci výběhu pro kravky, když ségruši nenapadlo nic lepšího, než že mne vtáhne do hry. Zatím si vystačila s hraním s člobrdicí, ale nyní usoudila, že se nejspíše nudím a začala si hrát se mnou. To se ví, jsem gentleman, tak jsem se moc nebránil.

 Začal jsem poletovat kupředu za ségruší a zpět k člobrdici. Co chvilku jsem hodil očadlem po vyhlídce, co chvilku jsem mrknul doleva, zda neuvidím kámošku kravku. Než jsem se nadál, byl jsem u potoka. To bylo překvápko. Ještě loni tu mostek stínila obrovská vrba, jen vodník chyběl. Letos už je mostek bez vrby.

 Přeběhl jsem mostek a zjistil, že kravky sice doma opravdu jsou, ale na kus štěku nepřijdou. Tak jsem se těšil a ony se spokojeně pasou na druhém konci výběhu. No nic, tak snad příště budou blíže.

 Kravky jsem nechal kravkami a běhal po louce, která nahradila pole po pravé tlapce, co mi tlapky dovolily. S větrem v kožichu a neunavitelnou ségruší před sebou jsem se řítil stále kupředu. To byly fofry. Než jsem se nadál, byl jsem u lesa. Prozkoumal jsem hromadu vyskládaného dřeva a běžel dále za famfrňákem. V mžiku jsem byl u dalšího zastavení na formanské cestě.

 Jakmile jsem zmerčil kapličku svaté Anny, musel jsem se vrátit k člobrdici. Kaplička totiž stojí těsně u hlavní silnice a vydat se k ní bez člobrdice, to by byl průšvih. Na místech kde jezdí auta, musím chodit pouze s člobrdicí po boku.

 S člobrdicí a ségruší po boku jsem dorazil ke kapličce. Stála jako vždy na svém místě, ve stínu stromů a výhledem na kopec. Krásná opravená kaplička, která vybízí k odpočinku. Byť kolem ní každou chvilku prosviští auto, na kráse jí to neubírá. Vlastně na místě auta ani nevnímáte. Čím to je, to opravdu netuším.